Michal Nesázal: Neonland 2002
2. 9. – 20. 9. 2002

Michal Nesázal (1963), člen skupiny „Pondělí“ se zabývá kresbou, malbou, instalací. Společným prvkem děl členů skupiny byla ironie, sebezesměšnení a nadhled nad podobou „uměleckého díla“. V poslední době se zaměření Michala Nesázala stále více koncentruje a autor pracuje téměř výhradně malbou - na obrazech se objevují fiktivní krajiny, obličeje. Krajiny, jež jsou k vidění na výstavě „Neonland“ vypadají uměle, jakoby pracoval s plasty, formoval tekoucí umělou hmotu. Jsou podobné ditálně vytvořeným obrazům v počítačích, podobné utopistickým vizím krajiny budoucnosti.

Nemusí to být však jen podoba budoucnosti, ale zároveň „realistická“ představa vnitřního světa vlastní psychiky. Po delším shlédnutí vystavených obrazů se stávají vlastním, virtuálním světem, ve kterém se můžeme pohybovat a žít uvnitř. Krajina je zcela umělá, ale krásná, barevná, veselá a tak přeneseme se mimo naší realitu. Hranice mezi skutečnou přestavou budoucnosti a vymyšleným světem stavu halucinace, schizofrenie, „rozšířeného“, vědomí je malý.

Podobně je tomu například v případě filmu „Muž, který spadl na zem“, z roku 1976 s hlavní postavou Davida Bowieho. „Bowie chytře zužitkoval tendenci tendenci rozmělnění post hippie psychedelie konce 60. let a vtělil jí nadčasovou koncepci „ z nebe spadlého cizince“, který jako popový Bůh v ocvočkovaných vysokých holinách prochází pozemským mediálním „rájem a peklem“. Ačkoliv vycházel z koncepčně pojatého psychedelického artrocku, hovořil jazykem undergroundu. Byl prototypem punkové rebelie ovšem s odtažitostí britského intelektuála.“

Dalším příkladem může být Kubrikův „Mechanický pomeranč“ film z roku 1971 jež je na jedné straně sci-fi film, ale na druhé straně zárovneň ponořením do světa mimo naší realitu, do neexistujícího světa plného nádherných barev, krásy, šílenství i násilí. Tento svět budoucnosti a fikce však není jen hrou, je zároveň silným apelem vzhajujícím se k lidské civilizaci.

Gabriela Bukovinská