Jitka Mikulcová: Liduška
14. 1. – 1. 2. 2008
Dvojznačnost, nedopovězenost, nahodilost, naznačení, poodkrytí, útržkovitost, rozpačitost, dojem nedokončenosti, tyto obvykle nevstřícné přívlastky nám na obrazech Jitky Mikulicové dávají prostor pro naše osobní pocity, zasnění, sentiment. Asociují nám vzpomínky na domov, dětství, dávné, zasuté prožitky, vnitřní - soukromé, myšlenkové pochody. Odstartovává naší intuitivní, přirozenou představivost, stejnou, s jakou Jitka Mikulcová sbírá, komponuje, skládá a nakonec maluje svoje náměty.
„Přitahuje mě naivita a dekadence lidové tvořivosti, snažím se najít formu , která by v sobě tyto prvky zahrnovala. V něčem přistupuji k malbě jako k určitému objektu zkoumání, scénu v obraze vlastně intuitivně stavím, bourám a zase stavím, trochu jako složitou stavebnici. Uplatňuji podobný způsob, který používají malé děti, které roztrhají papíry a pak je nahodilým způsobem lepí na podložku". Jitka Mikulicová často používá již jednou umělecky zpracované předlohy, obří chlapecká hlavička na plátně je ve skutečnosti malba podobenky vyryté na jeho náhrobku. Na obrazech používá také části starých fotografií (časopisů). Nejčastěji jsou to obrázky lidí, kteří jsou Jitce blízcí, nejbližší členové rodiny, útržky z Jitčina rodiště .Stejně dvousmyslně jako název výstavy může působit v Jitčině práci využívání podobnosti ikonografie reklamy, lépe řečeno propagandy vůbec a náboženského zobrazování, tohle jsou motivy a k nim náležející estetika, která je u nás ve srovnání s retro atmosférou lipské školy ojedinělá.
Jitka Mikulicová na obrazech skládá předměty z jednotlivých ploch. Nechává vedle sebe na jednom formátu, obvykle druhořadě chápané, zkoušky (skvrny, podmalba, nepřesnosti) a důsledně promalované části. Aniž bychom si všimli Jitka Mikulicová ve svých obrazech často záměrně používá tolik ohraná a už mnohokrát zpracovaná tradiční témata aktu a portrétu. Jitka Mikulicová patří v své generaci k výrazným osobnostem české malby i když pro mě často spodivem zůstává mimo základní skupinové přehlídky. Možná je to proto, že si Jitka Mikulicová svým přístupem udržuje v obrazech odstup od absolutní racionality a konceptuální čistoty, ale na druhé straně i odpor k formální barevné, expresivní vymalované manýře, která je často chybně považována za hlavní důkaz kvality obrazu.
Jitka Mikulicová nakonec v Galerii Jelení vystavila tři obrazy, což je pouze malá část nového souboru prací, na kterých s přestávkami pracovala posledních 6 měsíců. V Jelení i přes možnost pracovat s výstavou jako s instalací nebo spojit obrazy s objekty nebo kolážemi zvolila jednoduchý klíč klasicky navěšené výstavy. Popravdě i před tím si v „objektech", vždy trochu na škodu, drží distanc od vlastního fyzického vstupu, ukvapených závěrů a experimentování. Přesto jsem přesvědčen že na této výstavě to dopadlo dobře, na jedné straně se sice ochudila o možnost trojrozměrné koláže, ale dokázala nám, že její malba je dostatečně přesvědčivá a že svou vysokou úrovní bohatě stačí.
Jitka Mikulicová samostatně vystavuje od roku 2003, studovala v Brně u Martina Mainera, v Lipsku u Neo Raucha a v Praze u Jiřího Davida, kde v roce 2007 diplomovala.
Dominik Lang
