Tomáš Pilař: Tomáš Pilař...věnováno Pavlu Nešlehovi
3. 11. – 20. 11. 2008
výstavu připravili: Dominik Lang, Vasil Artamonov
Malba Tomáše Pilaře je krajinomalba. A to ani ne tak proto, že by se zahleděl do krajiny, a pak ji namaloval, nýbrž poutá ho k ní jeho vlastní téma. A tím je zachycení místa v krajině, přesněji přírodního místa. Jeho obrazy jsou malovány v plenéru a až do toho momentu, kdy vyvstanou, resp. kdy vyvstane ono místo, které se má na obraze ukázat. Nejde přitom o zpodobování místa v krajině, o jakési jedna ku jedné k obrazu, který tu už je, nýbrž o jakési původní vyvstání místa na obraze. V tom je vidět poznávací postup, o který v těchto obrazech jde.
Ten je nejprve zaměřen na obrazové médium samo. Zdánlivá nedokončenost některých obrazů, která by se takovou mohla jevit kvůli nezaplněnosti celé plochy obrazu, jeho zdánlivé fragmentárnosti, je toho dokladem, stejně jako úzkostlivá obrana před jakoukoli stylizací. Tím, že si obrazy takto hledají svou cestu, reagují na dějiny malířství jako subjektu tohoto zvláštního poznávání – a možná i na typ malby, který si tyto dějiny předsevzal jako své téma.
To je moderní téma, které Pilař sleduje. Důvod, proč si k tomu vybral zachycení místa v přírodě, však přesahuje toto moderní téma a zabraňuje tomu, aby se téma malířského média ve svých dějinách takříkajíc zacyklilo samo v sobě. Spíše svými malbami přírodního místa přemýšlí o rámci, do něhož takové dějiny jsou zasazeny a díky němuž je možno je pojmout jako dějiny a říci, že k něčemu identickému se již takovým a takovým způsobem vyjádřili jiní a já se nyní vyjadřuji takto.
Toto druhé a základnější téma Pilaře spojuje s realismem starých Řeků. Maluje jen věci přirozené, které Řekové zahrnovali do oboru FYSIS, věci, které tu jsou takříkajíc samy od sebe a mají zdroj svého směřování samy v sobě. Také poznání těchto věcí má však podle Řeků zdroj svého pohybu a směřování v sobě samém. Přitom nejenže poznání spěje k věcem, což je řekněme také moderní pohled, nýbrž také věci samy od sebe spějí k tomu, aby byly poznány.
Smysl řeckého realismu tvoří tři jeho stránky:
1) Věci nejen jsou, tj. leží tu jako kámen, rostou jako strom atd., nýbrž k jejich plnému bytí patří také to, že se ukazují v tom, co jsou.
2) Věci k tomuto svému plnému bytí nedospívají samy sebou, potřebují k tomu ještě něco jiného – jakési místo, které je zjevuje v tom, co samy o sobě jsou. Takovým místem v řádu FYSIS, v němž věci nejen jsou, nýbrž se také ukazují, je člověk.
3) Vztah věcí a člověka je přitom takový, že přirozeností člověka je objevovat a zjevovat věci, člověk je k nim svou přirozeností nasměrován.
Vyjevování se věcí je podle Řeků možné až s ponorem člověka do jejich jádra. Nemůže být z principu zpodobováním, pouhým obrazením věcí. Je poznáním, protože jádro věcí, to jako co se smyslově ukazují, není uchopitelné smysly, přestože patří k smyslově uchopovaným věcem. Samo totiž smyslové není, nýbrž je původně rozumové. Proto k němu může dospět člověk, a v řádu FYSIS pouze člověk, svým rozumem. Pilařovo malířství dobře dokládá, že tento rozum, který se z principu nemíjí svým cílem a umí být u něho, má svou malířskou odnož.
Jan Kuneš
