Alena Boika: Vánoční dárek pro obyvatele
23. 12. – 13. 1. 2011
vernisáž 23. 12. v 18:00
(slovo, které jsem se naučila dnes a které nejlépe ze všech a přesně vystihuje to, čemu říkám “rozmotávání klubka jeřabinové barvy”, i když se mi strašně líbí slovo “karmínový”)
Věnováno Ljubvi Dmitrijevně Mendělejevové
Nápad udělat takovou výstavu jsem dostala dávno.
Když jsem začala pracovat v galerii, hned jsem si oblíbila výpravy na dvůr, kde jsem všechno pozorovala: zahradu, kocouří popocházení, zpomalený koloběh vnitřního života všeho okolo. Po nějakém čase už jsem přesně věděla, kdo kdy přichází a odchází, kdo venčí jakého psa a jakou hudbu má rád soused nade mnou.
Byl srpen, svítilo slunce a já ráda zakláněla hlavu, abych mu byla blíž. Tak jsem si všimla prádla. Se vší velkolepostí a přitom upřímně a otevřeně povlávalo jako girlandy hned tady, hned tam. Na pozadí vysokého modrého nebe rámovaného narýsovanými šňůrami a balkony to bylo tak krásné, že jsem začala fotografovat. Přemýšlela jsem o tom, že v Praze je prádlo většinou schované, nedávají ho zpravidla takhle na odiv, suší ho diskrétně někde vevnitř. Měla jsem radost z toho, že jsem se stala svědkem té nevědomé intimity, která se pro mě proměnila v jakousi hudbu, co každý den zněla jinak.
V té samé době jsem se začala bavit s obyvateli domu a vést takový neobvyklý deník, ve kterém se naše rozhovory a má pozorování proplétala se zbloudilými vzpomínkami. To, že jsem na jedné výstavě spojila zobrazení „jejich prádla“ a „mé texty“ mělo být jakési vyjádření díků všem obyvatelům domu: za to, že jsem je obrala o to nejintimnější, že jsem se svým dlouhým objektivem pronikla do všemožných záhybů jemných i hrubých oděvů, jim dávám také něco velice osobního a upřímného – to co si člověk obvykle píše jenom pro sebe a nikomu to neukazuje.
Když jsem mluvila s obyvateli domu, pochopila jsem, že všechno, co se děje v galerii je jim naprosto cizí a většinu z nich to nezajímá. Někdy jim překážíme, jindy jim lezeme na nervy nebo vzbuzujeme zvědavost. Začala jsem v galerii, na dvoře a na zahradě trávit stále více času, cítila jsem se s tím místem spřízněná a chtěla jsem, aby i oni mohli mít radost z toho, co se děje u nás, z toho že mám radost ze slunce, které v tomto prostoru po právu náleží jim. Zjistila jsem, že se obyvatelům domu nejvíce líbí pestré a krásné obrazy, že jich musí být hodně a že musí být spojené s nějakým příběhem; zajímá je to, když to má souvislost s nimi samotnými nebo s jejich sousedy.
Část fotografií je vyfocená v Gruzii. Tam nemají ve zvyku schovávat prádlo a všude se tam, jako vlajky ve větru, třepetají ženské šaty a mužské košile. Je to velice krásné a krajině to dodává jakousi útulnost a radostnost. Místní a tamní krajina se liší, ale když se podíváte na fotografie, nejste si jisti, které prádlo je čí. Ve své nejhlubší podstatě, která je schovaná, skrývaná a jen výjimečně se prodere na povrch, jsme stejní. A stejně tak příběhy – každý si je může vztáhnout na sebe. Jak je vidět hudba se dá předat papíru i jinak, než s pomocí notového papíru a tančících čáreček – na její podstatě to ale nic nemění. A právě tuto hudbu jsem se vám rozhodla darovat.
Alena Boika
