Iveta Pilařová: Domácí vězení
1. 6. – 18. 6. 2010
vernisáž 31. 5. od 18 hod. za osobní účasti autorky a s úvodním slovem Luďka Rathouského
Nacházím zalíbení v malování výhledů z okna a zaznamenáváním tohoto obrazu. Pohled z okna se pro mne stává důležitějším, než vlastnosti bytu, který momentálně užívám.
Pronájem bytu na Letné a výhled do hlučné ulice poskytoval dostatečně inspirativní prostor pro moje pozorování. Z opačné strany bytu se nacházel naopak klidný dvůr, kde se téměř nic nedělo.
Tento stav, kdy se nic na zorném poli neodehrává mě vybízí k vyčkávání a fotografování, když už se něco pohne…
Taková je také situace třetího výhledu z okna dalšího pronájmu. Na zahradě občas pobíhají děti, nebo ji udržuje správce… tento klid a nehybnost prostoru mi dává možnost zapojit fantazii a vytvářet na plátně malé příběhy.
Název výstavy „domácí vězení“podnítil článek v novinách o domácím vězení pro vězně. Tento trest vězňům ukládá omezení vycházek ve večerní a noční době a omezení konzumace alkoholu. Nalezla jsem určitou paralelu mezi jejich nařízeným omezením a mým vyhledávaným klidem.
Malování výhledů z okna ilustruje určitou nutnost setrvávat na stejném místě a barevné stopy kol vozíčku charakterizují možnost a potřebu úniku, evokují svěžest dětského hřiště.
Iveta Pilařová
Při procházení kolem kolektivizovaných sídlištních školek si můžeme všimnout, že prostor pro hry dětí bývá často omezen více, než by bylo nutné. Děti mohou vstoupit jen do určité úrovně zahrady, dál už totiž začíná prostor sousední instituce. Právě tyto hranice však bývají základem dětských her. Na hraniční čáře leží pikola a směrem k jejich vlastnímu území se rozšiřuje pole hry. Hranice možná určují nejenom charakter hry, ale i hru samu – tím, že děti mají do další část zahrady omezený přístup, tím spíš si vyberou tak prostorovou hru, jako je „schovka“.
Hranice, které omezují prostor naší volné působnosti, nás paradoxně nutí kreativně uvažovat. Mnoho vězňů za minulého režimu vypovědělo, že si svou svobodu nejvíce uvědomili až ve vězení.
Často i kvůli potřebě svého vnitřního odtržení vyhledáváme prázdné prostory, samoty, poustevny. Může tomu však být i naopak. Nutnost setrvat v jednom místě nám přivede na vědomí myšlenky, na něž si jindy nevyhradíme čas. Anebo nás podnítí ke hře v rámci našeho omezeného prostoru. Nebo ke hře, která hranice překračuje, jako když děti v Trnkově Zahradě objevují tajemství jejích zakázaných zákoutí. Cílem her v uzavřených prostorách bývá často fantazírování o tom, co se děje za jejich hranicemi.
Pohledy z okna Ivety Pilařové mohou mít charakter na první pohled fotografického záznamu, ovšem není to zčásti její fantazie, popřípadě zveličování toho, co se děje venku? Cyklus pohledů z okna není podnícen smutkem z uzavření, je v něm velká hravost a dětská fantazie, provázená právě omezením pohybu – Iveta by měla zůstávat doma a odpočívat. Ale její vnitřní prostor už není protkaný jen nucením, stává se obrazem, obrazem venkovního zachyceného zevnitř.
Cesta z bytu tak není lehká, pro vozík je zde mnoho překážek. Stejně tak cesta nervového vzruchu zažívá různá přerušení. A v neposlední řadě cesta jejího pohledu ven z obrazu – z orámovaného prostoru. Chodit ven však je lidská přirozená potřeba a právě nemožnost opustit naše soukromí nám nese na jazyk různá šablonovitá vysvětlení, za nimiž je ale cítit, že nám někdy společnost pouze nás samých vyhovuje.
Iveta Pilařová zde demonstruje nikoli svůj handicap, ale to, co jí naučil - potřebu vyjít ze svých hranic a pokusit se dostat do prostoru společného. A na této cestě objevuje mnoho skrytých her. Dráhy vozíku pro ní přestávají symbolizovat touhu po cíli, stává se z nich dětské hřiště.
Filip Jakš
Výstava "Domácí vězení" vznikla s laskavou podporou ministerstva kutury ČR a Hlavnímu městu Praze a s pomocí medialních přátel Artyčoku.tv a pražské Artmapě.
