Hynek Alt: How the Other Half Lives
31. 5. – 17. 6. 2011
vernisáž 30. 5. v 18:00
kurátor Pavel Vančát

"la moitié du mondene sait pas comment l'autre vit". François Rabelais, Pantagruel

Hynek Alt (1976) vystudoval fotografii na pražské FAMU a MFA na State University of New York. Od roku 2005 tvoří autorské duo se svojí manželkou Aleksandrou Vajd. Jejich společné projekty se zabývají fenoménem fotografie jako specifickým módem vnímání a potažmo ideologie, který často zcizují a relativizují formou obrazových i mentálních přesmyček. Společně vedou od roku 2008 ateliér fotografie na VŠUP v Praze.

Několik samostatných projektů mimo již etablovanou autorskou dvojici vždy ukazuje Hynka Alta jako pragmatičtější a exaktnější část uměleckého páru. Název výstavy (vypůjčený od Jacoba Riise, potažmo Françoise Rabelaise) tak odkazuje nejen k nezvyklému rozdělení autorského dua, ale především k tomu, co na fotografii (a na aktu fotografování) nevidíme, co zůstává na druhé straně, na rubu. Ve snaze zkoumat vlastnosti fotografického zobrazení se Alt dostává za její hranice zatím zřejmě nejradikálněji. Z fotografa se definitivně stává inscenátor, eskamontér, či snad dokonce sochař.

Běžný pracovní stůl musel projít fotografickým procesem, aby se stal znovu opravdovým stolem. Naivní myšlenka replikace předmětů stála u počátků fotografie, v tomto případě jde o přiznaně hravý pokus o její dotažení. Stůl, který je vytvořen jen proto, aby zmizel. Vidění, které lze mnoha vrstvami klamat, ale i odkrývat a brousit. Každý z diváků si tak nakonec odnáší (doslova, je to totiž dovoleno) svůj vlastní obraz stolu.

Svérázný komentář k fotografickému vidění představuje jakási „reverzní kamera”, která místo pohlcování a zachycování obrazu okolního světa promítá na plochu prázdné zdi jen svůj „prázdný“ vnitřek s ostřícím kroužkem. Kromě dnes už dojemné vzpomínky na analogové časy a odpovídající DIY podstatu celé instalace má tato světelná socha (Alt se narodil v tomtéž městě 80 let po Zdeňku Pešánkovi) samozřejmě i hlubší významy. Je to vlastně fotografie naruby, pozpátku, názorně. Ale zatímco obraz zvnějšku je pokaždé jiný, obraz vycházející ven je vždy tentýž, odkrývající tupě inženýrské vnitřnosti druhdy tajemného přístroje.

Ptáme-li se, co spojuje obě instalace, je to kromě jejich nefotografičnosti , která však pojednává o výsostně fotografických otázkách, také zaujetí obecnějším procesem vizuality, jejího konstruování, vnímání a prezentace. Na konci zůstává ústřední otázka: je možné vidět samo vidění? A není samo vidění jen vidina?

Pavel Vančát, 30. 5. 2011