Monika Žáková: Monochromatika
5. 12. – 21. 12.2012
vernisáž 4. 12. v 18:00
Monika Žáková jako čerstvá absolventka ateliéru Jiřího Sopka si pro svoji první autorskou výstavu, kterou představí v Galerii Jelení, připravila sérii nových obrazů jednotného formátu 30x24 cm. Název výstavy, který v sobě může nést odkaz k minimalismu (autorka se sama hlásí k Eve Hesse či, i když historicky a geograficky k jinému údobí výtvarného umění, k Běle Kolářové) je zde spíše chápán jako prázdnota plného obsahu. Tento zdánlivý paradox autorka sama popisuje jakohledání „prázdnoty prvotního materiálu“ tedy papíru, který se stává součástí celku. Zde Moničina pluralita nových obrazů plynule navazuje na její diplomovou práci, kterou nazvala Linea alba- bílá čára. Diplomovou práci tvořily dvě série obrazů.
První série byla malována neobvyklou technikou. Byl zde použit papír, který byl impregnován na plátno a poté domalováván olejem (prázdnota-konec a začátek). V druhé sérii začala pracovat na obrazech, kde byla ústředním motivem abstraktní geometrická linie čar. Ale aby linie nebyly jenom na prázdné tuze vymalované ploše obrazu, objevila fascinaci rozmazaných, přiostřených tu a tam lehce zamlžených náhodně nalezených fotografií ve svém archivu. Ty následně ještě vytiskla na běžný papír a různými přístupy až pokusy, ať už náhodnými či promyšlenými dál zpracovávala. Poté výslednou skicu, opět oskenovala a z té to následné postprodukce vznikaly podklady pro obrazy. Nezmiňuji tento postup práce náhodou. Tvorba Moniky Žákové osciluje mezi abstraktním a realistickým vyústěním malovaného obrazu, jenž nám dovoluje přijmout její vnitřní parabolu mezi minulostí a prožitou skutečností, v níž se nacházíme a dotváříme ji dle daných myšlenkových pochodů, díky kterým můžeme popsat objekt a subjekt. Tuto danou skutečnost si uvědomujeme běžnou sounáležitostí našich dní, s nimiž jsme spjati bděním či sněním. Je otázkou do jaké míry jsme ochotni přijmout akceptované tvarosloví, jenž se nám nabízí v podobě popsaného a zafixovaného kódu, s nímž následně pracujeme a říct, že např. pavučina je ostrá linka natažená z jednoho bodu do druhého a následně vykrácena do celé plochy obrazu.
Obrazy nám tak nabízejí ideu konce i začátku nového kódu, který jsme před tím vnímali jako přírodní pavučinu utkanou pavoukem. Takto mohou vznikat i nové konotace, při pohledu na prázdné, pročež vždy sofistikované plochy skládaného papíru (v různých odstínech pastelových barev, které umocňují neidentifikovatelnou stopu reality), jenž tvoří a nemusí tvořit, onen zmiňovaný konec, jakýsi bod nula. Autorka nás nabádá, abychom začali hledat nové výrazy pro zaniklé věci, které nám byli známi a nyní je musíme opět shledat (např. rozmazaná fotografie versus ostrá linie). Jednotnost a skladba instalace, kde až v puristické symbióze s výstavním prostorem vyniká velkorysost malého formátu, se umocňuje pocit neznáma a hledání zmíněných nových a známých výjevů.Monika dál pracuje s vrstvou zaniklé doby. Pracuje s pocitem konce, který se odkládá novým a novým namalovaným obrazem. Až bude konec, začne znovu. V tom je radost jejich obrazů.
Vladimír Houdek, Praha 2012
