Stanislava Karbušická: tumma
14. 2. – 1. 3. 2012
vernisáž 13. 2. v 18:00

Plula a skákala. Ten zvuk se jí stále nedařilo lokalizovat. Obrátila se, aby celý proces zopakovala. Její snaha však byla neustále asimilovaná, přizpůsobovalo se jí to. Probíhalo to přirozeně. Zkoušela skákat z moře. Zkoušela se pohybovat až za hranicí vesmíru a zase do něj zpátky pronikat. Musela se orientovat v husté bělavé mlze. Nakonec, i když byla sama malá, zkoušela prosit bůžky, kteří byli ještě menší nežona. Ale ani oni nešli přehlédnout. Přizpůsobovalo se to i jim. Nepomohli ji. Koukali na ní a zářili barvami.

Bavilo je to. Svět byl v té chvíli dokonalý, tak jak má být.

V ten moment se zastavil a chvíli jen tak visel v prostoru. Zkusil vytvořit digitální čáru. Ta by přebila schopnost jakékoli napodobovací technologie. Ale byla to ta úplně poslední možnost, ke všemu velmi nejistá. Pokud by se vyvedla, znamenalo by to pravděpodobně konec i pro bůžky.

Zvuk už byl sekundární. Dotýkalo se jí to. Štípalo jí to po celém těle. Nechtěla to už déle snášet. Ani nevěděla, kam by se měla ještě pohnout. Rozhodla se ale, že to zkusí znova. Bylo jedno kde. (A o to šlo.)

Svět se proměnil v rozdíly.

T.Valo