Matouš Lipus: Možný půvab
8.5. – 23. 5. 2013
vernisáž v úterý 7. 5. v 18:00
kurátorka: Barbora Ševčíková

Sochař (Matouš)
Zobrazuje lidské a zvířecí postavy.
Tesá.
Vytváří přírodní i fantazijní tvary.
Modeluje.
Strategicky odkazuje na historickou formu.
Pokračuje v tradici.
Není ale žádný staromilec.
Řasí drapérie.
Vizuálně navazuje na odkaz svých předchůdců.
Duchem a myšlením je ale pevně v přítomnosti.
Chybí mu vypočítavost.
Nevolá po návratu starých dobrých časů, do kterých by se zavíral a nostalgicky vzpomínal.
Odkazuje na historické formy, jejichž obsah je dnes již vyprázdněn.
Nějakých zvláštním způsobem ale nevytváří formální vyprázdněné schránky.
Nebo ano?
Čím víc se divák dívá, tím víc uvidí.

Rozhovor kurátorky Barbory Ševčíkvé s Matoušem Lipusem

1. BŠ:
ML: Nechávám bez odpovědi 

2. BŠ: Kolik času chceš po divákovi?
ML: Vzhledem k tomu, jak dlouho na věcech pracuji, mohl (a možná bych i měl!) po divákovi požadovat, aby věnoval prohlížení naprosto maximální míru času. 

3. BŠ: Co znamená ve tvých věcech odkaz na historickou formu?
ML: Záměrně ji využívám. Myslím, že přetrvávání a nadčasovost těchto forem je v jejich vizuální podobě. Stále existují díky tomu, jak vypadají. Do těchto forem nemohu vkládat stejné projekce - nápady se kterými byly vytvořeny, protože ty se v průběhu času stále mění, myslím ale, že je mohu uchopit jako motiv ke své práci. 

To co dělám  nemohu postavit pouze na jednoduchém odkazu k nadčasovosti, ta je obsažena ve starých předlohách.  Ale myslím, že už ne v mnou nově vytvořenýchPěkná je představa na to navázat a obloukem se vrátit z 21. století do středověku nebo do baroka. Socha, dokud jí zůstane, bude vždycky nějak koketovat se svou vlastní minulostí. 

4. BŠ: A jak jinak?
ML: Rád bych zkusil video. To abych si protiřečil. Video jako pohyblivý obraz chápu jako aktuální médium pro současného člověka. Dokázat přesvědčivě vměstnat nosné sdělení, zprávu do krátké časové sekvence. 

5. BŠ: Jak se dá číst socha?
ML: Sochu můžeme číst proporčně, tvarově, kompozičně. Eventuelně  hodnotíme její barevné provedení. Můžeme si ji obejít, sehnout se pod ní. Můžeme se za ni schovat. Někdy také, máme-li dost sil, pokusíme se na ni vylézt. Můžeme si ji ohmatat. Anebo ji jen zběžně přelétneme zrakem a zapamatujeme si její siluetu. Také se dá ignorovat, zapomenout nebo vůbec nikdy nezaznamenat. Důležitá je však její přítomnost. 

Nejprve čteme vizuálně, vzápětí,  když nás socha svým provedením upoutá, tak ji čteme obsahově. Můžeme porovnávat mezi tím, jak sochu vnímáme my, a tím, co chtěl vyjádřit autor. Pokud v tom nalezneme rozpor, nemusí to být chyba. Dobrá socha se obejde bez svého autora.