Ondřej Basjuk a Vladimír Kokolia: Podprahově
13. 8. – 4.9. 2014
vernisáž: 12. 8. 2014
Výstava Ondřeje Basjuka a Vladimíra Kokolii vznikla na základě intezivní diskuze mezi autory a rozpolcení prostoru mezi „učitele a žáka“. Během příprav a definování námětu výstavy dvojice podstupovala náhlé proměny témat během erupce motivů a osahávání magmatické vyvřeliny. Čas přípravy a postupná cizelace se pojí i s motivem překvapení, kdy autoři navzájem pouze tuší, jak přistoupí k výstavě a samotné instalaci v rozdělených místnostech. Teprve opakování chápou oba jako interval, který jim dává společný rytmus, tik a tak.
Nedokážu si obecně moc představit, co se skrývá za procesem spolupráce, společnou výstavou, aktivní uměleckou dvojicí. Jak se stavíš k samotnému procesu spolupráce s Vladimírem/ Ondřejem během příprav výstavy v Galerii Jelení?
Hlavní je napínavost. Jak se vzájemně napínáme. Nepotřebujeme hledat shodu. Nemusíme se přizpůsobovat, avšak ani zvlášť vymezovat. Jakýsi společný jmenovatel v přístupu asi existuje, ale i tak jsme si vzájemně černou skříňkou. Proto můžeme kdykoli jeden druhého zaskočit – v obou významech slova. Teď jsme napnutí, zdali ty naše věci budou komplementární. Začali jsme parodií na „projekt“ nebo dokonce „gallery design“, bavili jsme se tím většinu času, a nakonec se necháváme sami překvapit.
V rámci vašich úvah o společné výstavě jste dospěli i k tématu diváckého zaujetí. Nakolik je tato rovina stěžejní pro vývoj či vznik výstavy?
Když jsem zmínil, že máme něco společného: možná se shodujeme v tom, že ani jeden z nás neusiluje o vyjádření „sebe“. Jestli vůbec chceme něco vyjádřit, tak možná právě toho diváka. Orientace na uživatele je základem každého solidního byznysu, a malby zvlášť. Představ si, že namaluješ obraz včetně diváka! Prožíváme problém příjemce, zároveň to však není „nic osobního“. Diváci jsou nám lhostejní asi jako rám obrazu.
Galerii si rozdělíte přesně napůl?
V diskuzích jsme fúzovali svoje věci k nerozeznání, kopírovali se, kamuflovali, co kdo dělal. Pak jsem zneužil mazáctví a v jednu chvíli jsem jakoby mimochodem zabral zadní místnost, o které jsme si předtím řekli, že je lepší. Ondřej je slušně vychovaný, tak mi ji nechal. Ale už vidím, že je schopný udělat lepší místnost z té první.
Nedokážu si obecně moc představit, co se skrývá za procesem spolupráce, společnou výstavou, aktivní uměleckou dvojící. Jak se stavíš k samotnému procesu spolupráce s Vladimírem/ Ondřejem během příprav výstavy v Galerii Jelení?
Společná výstava je hlavně radost, že můžeme spolu něco udělat. Je to spoluprace dvou solitérů než umělecky aktivní duo. Soliterů s podivuhodně podobným přístupem k vytváření umění, rozděleny generaci... (doufám, že ještě někdy to vyjde podobně dobře)
V rámci vašich úvah o společné výstavě jste dospěli i k tématu diváckého zaujetí. Nakolik je tato rovina stěžejní pro vývoj či vznik výstavy?
Divacké zaujetí je na prvním místě při výrobě výstavy, což ale neznamená, že je na prvním místě, při vytváření jednotlivých děl. Musí se jít naproti tomu jak byla ta věc udělaná, jak má být viděna, aby divák dostal, co má!
Galerii si rozdělíte přesně napůl?
Galerie je napůl, i když trochu konvenčně. Mohla se rozdělit napůl třeba úhlopříčně.
Rozhovor sestavil Martin Mazanec, srpen 2014.
Galerii Jelení podporuje MK ČR, Magistrát hl.m.Prahy, Státní fond kultury ČR
Mediálními partnery jsou Artycok.tv, ArtMap a jlbjlt.net
