Pavel Jestřáb: Poryv
10. 9. – 25.9. 2014
vernisáž: 9. 9. 2014
kurátorka: Tereza Jindrová

Všechno na světě je neustále v pohybu, ticho je iluze. Nestabilita a šum. Někdy jenom lehký závan pohne vláknem pavučiny, jindy nápor pohne city v lidském srdci. I člověk je v pohybu, na cestách, i jemu hučí v uších. A hvězdný vítr přinese v příboji obraz Andromedy.

Český jazyk užívá ustálené spojení „závan čerstvého vzduchu“. Vyjadřuje jím nejčastěji situaci, kdy je ustrnulý stav narušen příchodem někoho nebo něčeho, co „rozvíří stojaté vody“. K tomuto oživení, procitnutí, ale může dojít i opačně – ve smyslu „vyjít na čerstvý vzduch“ – tedy když člověk mění svou pozici a vstupuje (doslova) na nové území. Takový moment můžeme v dějinách umění zaznamenat velmi často – v moderní době je čítankovým příkladem cesta Paula Gauguina na Tahiti nebo Emila Noldeho na Novou Guineu. Tyto objevné cesty jsou impulzem k proměně tvorby, v jistém smyslu ale také mohou znamenat symbolický „návrat domů“ – ukázat, že jakási vnitřní spřízněnost mezi člověkem a místem jakoby tu byla ještě než jej navštívil. To dobře ukázala třeba letošní výstava Zbyňka Sekala a japonské kultury v Plzni, abychom nechodili daleko.

I pro Pavla Jestřába byla studijní cesta na Taiwan občerstvujícím závanem, který ale nevyvrátil dosavadní tvorbu z kořenů (byť právě tlející stromy, močály a obrazy rozkladu a zániku byly jejím častým námětem), nýbrž rozvibroval struny, které už byly beztak napnuté. Jeho nejvýraznějším přínosem je právě – a doslova – vítr.

...

Výstava Poryv odkrývá jemné vánky i větrné nápory, lehkost i tvrdost. Nehmatatelnost a prchavost pohyblivého obrazu, křehkost rýžového papíru a pevnost svařené oceli. I ta je však v posledku nestabilní a reaguje na okolní pohyb. Je tu i kontrast setkání, která netrvají věčně a konstelací, jež musejí zůstat beze změny – jak je umělec našel – jako figury zkamenělé pod pohledem Medúzy. A podobně se doplňuje i první místnost – přístřešek, hájemství kultury, poskytující relativní stabilitu; a místnost druhá – okno do přírody, kde i technické stojany provázané kabely se proměňují na džungly stromů s lijánami.

Šum a třes – tyto „vady na kráse“, se nezáměrně staly společným jmenovatelem série videí, v nichž hlavní roly hrají poryvy větru a více či méně znatelný pohyb, který má zřejmě nejednou jakousi vnitřní zákonitost. Stádo koz odchází na povel, který mu nikdo nedal; skalní převis permanentně padá, avšak tak pomalu, že mu to zabere „celé věky“.

Všudypřítomná dvojakost se odráží i v použitých médiích: video z příruční kamery jakoby nevyžadovalo žádnou zvláštní dovednost, pouze cestovatelův smysl pro kompozici, naopak tušová malba obtěžkaná tradicí není osvojitelná na první pokus a cvičí se dlouze u jednotlivých mistrů. Ovládnutí mořských vln je samostatným předmětem studia.

Ve všem můžeme nakonec vysledovat vynořující se vzpomínku – vědomou i nevědomou – jako titán Kraken vyplouvající v příboji na hladinu. Člověk se v dálce stává mužem, aby se náhle vrátil zpátky do dětství, kde postava otce není oidipovsky traumatizující, ale pomáhá. Se svářečkou v ruce, jako kdysi a vždycky.

...

Divák, ale nemusí umělci vidět do hlavy, nemusí znát jeho deník z cest – vědět, kde ho přepadli nebo kde spočinul a kde nechal kus srdce. Koncentrace obrazů je tu tak hustá, že si může (a nakonec mu ani nic jiného nezbyde) poskládat vlastní příběh, vlastní pocit, který bude rezonovat právě s jeho osobní „mytologií“. O cestách a návratech, poryvech větru nebo třesoucích se rukách.

Tereza Jindrová

Galerii Jelení podporuje MK ČR, Magistrát hl.m.Prahy, Státní fond kultury ČR
Mediálními partnery jsou Artycok.tv, ArtMap a jlbjlt.net