Tereza Zelenková: Dva a dva je pět
2. 10. – 23.10. 2014
vernisáž 1.10. 2014

Rozhovor Silvie Milkové s Terezou Zelenkovou při příležitosti její autorské výstavy Dva a dva je pět v Galerii Jelení

Tereza Zelenková je mladá česká umělkyně pracující s médiem fotografie. Její černobílé snímky vznikají jako při spiritistické seanci v temné komoře, během níž ale nevyvolává duchy ale fotografické obrazy. Ačkoli snímky zobrazují realitu, obsahově se týkají více abstraktních a transcendentálních hodnot. V tvorbě Terezy Zelenkové se často setkáváme s odkazem surrealismu, již delší dobu také projevuje zájem o mysticismus. Průběžně fotograficky mapuje místa s mystickým významem v České republice, z nichž by ráda v budoucnu vytvořila velký sborník. Tereza Zelenková osciluje mezi dvěma světy. Prostřednictvím své tvorby se odpoutává od každodenní skutečnosti a uchyluje se do vnitřního světa. Skrze fragment nebo zdánlivě banální scénu, jenž spatřujeme na jejích snímcích, se setkáváme s originálním pohledem na věci dříve nespatřené či nesrozumitelné, abychom se posléze prostřednictvím nově získaných intencí a s pohledem proměněným navrátili zpět k realitě. Stejně tak je tomu i v posledním souboru Dva a dva je pět, který představuje Tereza Zelenková na této výstavě, pořádané v rámci Festivalu Fotograf na téma Vidět a věřit. 

Vzhledem k tématu festivalu se nabízí otázka, jestli věříš tomu, co vidíš? Mě by ale spíš zajímalo, zda podle tebe můžeme vidět i něco, co neznáme? Jestli je naše vnímání, které je tolik ovlivněno návyky, tj. naučeným interpretačním schématem vůbec schopno nezaujatého vidění?
Raději než, že věřím tomu, co vidím, spíše vidím to, čemu věřím. Jde přesně o vidění ovlivněné mým subjektivním vnímáním reality, které se nedá odpoutat od mých osobních zájmů, mého vzdělaní, kulturního dědictví, nebo třeba jen nálady v danou chvíli. Nevěřím v „nezaujaté“ objektivní vidění světa.

Věříš v existenci paranormálních jevů?
Asi záleží na tom, co je vnímáno jako paranormální jev. Pokud se to týká obecně chápaných paranormálních jevů, jako je třeba nějaká manifestace duchů zemřelých, tak určitě ne. Na druhou stranu si myslím, ze třeba samostatná existence člověka nebo nekonečného rozpínajícího se vesmíru je pro mne daleko více fascinující, tajemnou a možná i děsivou záležitostí než možnost posmrtného života.

Myslíš si, že je možné vyfotografovat například ducha nebo ektoplazmu?
Vzhledem k předešlé odpovědi už asi tušíš, ze ne. Celkově nevěřím ve fotografii jako objektivního svědka nějaké situace.

Polovina 19. století byla zlatou érou spiritistické fotografie, ve většině případů se ale posléze prokázalo, že se jednalo o podvody. Přesto zůstalo mnoho lidí, které ani jasné důkazy o podvrhu nepřesvědčily a fotografie duchů veřejně obhajovali. Pozoruhodné je, že mezi tyto obhájce patřilo mnoho vzdělaných lidí. S obdobnou situací se setkáváme v současné době, kdy se rozrůstají spolky zaměřené na tzv. Ghosthunting. Jak tyto jevy vnímáš?
V 19. století to byla tzv. smrt Boha, ať jej zabil Nietzsche nebo Darwin, která vznesla do života lidí velkou duchovní nejistotu. Také industriální revoluce a moderní životní styl způsobili, že lidé pociťovali nedostatek duchovního vyžití, který se pak odrazil ve vzniku všelijakých okultních spolků a systémů víry, ke kterým se lidé někdy až fanaticky upjali. Něco podobného se v podstatě odehrává i nyní, v době, kdy se vše žene kupředu s ještě fantastičtější rychlostí a lidé se snaží najít alternativu k přehnaně objektivizující vědě a konzumerismu ve světě, kde jsme si možná až přespříliš vědomi naši diskontinuity.

O fotografii se často mluví jako o transferu času a prostoru do statického obrazu. Dokud se nad tím více nezamyslíme, zní to celkem logicky. Ovšem z hlediska teorie relativity je vnímání času a prostoru odděleně závislé na pozorovateli. Do jaké míry je podle tebe význam fotografie závislý na divákovi? Počítáš předem s možností různých interpretací?
Nevím, jak to mají ostatní umělci, ale já tvořím především pro sebe. Moje tvorba je pro mne způsob zaznamenávaní si svých vlastních zážitků a pohledů na svět, které pak zakóduji do svých fotografií. Když se dívám zpětně na své práce, určitě v nich vidím něco jiného než nezaujatý divák. Na druhou stranu je to pro mne přece jen určitá forma komunikace a vysílaní svých soukromých myšlenek a postojů do veřejného prostoru a pokud se najde někdo, kdo to občas pochopí nebo vidí stejně, určitě to potěší. 

Dva a dva je pět
Kromě již zmíněného mysticismu a surrealismu ve své práci často vycházíš z literatury, nebo na ni reaguješ. Je tomu tak i v souboru Dva a dva je pět?
Je to zvláštní, ale myslím, že Dva a dva je pět je asi nejméně literaturou ovlivněný soubor fotografií, který jsem kdy vytvořila. Co se týká názvu, je tam nějaký literární vliv, ale spíše mi šlo o nalezení fráze, která by zachytila mou snahu o subjektivní vnímání reality, které není vázáno na předpjaté pravdy a rychlá řešení komplexních problémů. Nejde mi o nesmysl, ale o snahu vymanit se ze zajetých kolejí chápaní reality a ponořit se do více transcendentálních možností každodenního života.

V souboru Dva a dva pět kombinuješ fotografie reálných míst s inscenovanými fotografiemi. Jak postupuješ? Jsou reálná místa výchozím bodem, který tě inspiruje do té míry, že jej dále rozvíjíš v určitou fikci? Nebo je na začátku idea, kterou postupně naplňuješ sestavováním z jednotlivých snímků, které intuitivně vytváříš, aniž bys měla předem přesnou představu, jak bude fotografie vypadat?
Vycházela jsem z fotografií jedné konkrétní seance z 19. století a potom z mého zajmu o místa mystického významu na území České Republiky. Pracuji spíše intuitivně, takže následují dílčí nápady a impulzy a později vzniklé fotografie edituji tak, aby se navzájem doplňovaly, nebo naopak vytvářím určité kontradikce, které pak mají vliv na pozměněné vnímaní zdánlivě obyčejných a čistě dokumentárních záběrů.

Mám dojem, že pro tvé fotografie jsou důležité vzájemné souvislosti. Mezi snímky jsou ale určité pomlky, prostor, který je otevřený a to jak pro diváka a jeho fantazii, tak pro tebe jako autorku, která může do díla později znovu vstoupit. Vracíš se někdy zpět ke svým starším fotografiím?
Já ty fotky vnímám spíše jako formu vizuální poezie raději než uzavřený příběh. Jsou tam odkazy na místa, lidi, jiná umělecká díla, ale člověk musí mít vůli číst mezi řádky a asi být i naladěn na určitou vlnu. 

Protagonistky na fotografiích jsou tři ženy, v nepřirozených pózách se zavřenýma očima. Zjevná symbolika může mít mnoho interpretací, co ale znamená pro tebe?
Jak už jsem řekla, portréty byly inspirované fotografiemi „skutečné“ seance z 19. století. Šlo mi o zachycení určitého erotického a náboženského aspektu těch fotek, které nicméně vidím jako jakési archetypální zobrazení ženy jako média spojujícího dva světy – v nadsazeném pojetí svět živých a mrtvých, v každodenním životě je to třeba vnitřní svět s realitou. Tato iracionální stránka ženy je její předností, ale také zranitelným bodem. Na fotkách jsou mé blízké přítelkyně, všechny tři umělkyně, které ve svém životě a díle manifestují věci, kterých si vážím a jsou mi inspirací – smyslnost, individualitu a odvahu.

Informace o autorce
Tereza Zelenková se narodila v Ostravě, v současné době však žije v Londýně, kde rovněž vystudovala fotografii na Royal College of Art. V minulosti získala za svou fotografickou práci několik ocenění a byla finalistkou Saatchi New Sensations v roce 2012 a Fresh Faced & Wild Eyed udělovanou The Photographers‘ Gallery v Londýně v roce 2010. Její práce byly vystaveny mimo jiné v Saatchi Gallery v Londýně (UK), Perth Institute of Contemporary Art v Perthu (AU) a na Unseen Photography Fair v Amsterdamu (NL). Její samostatná výstava v Londýně, The Absence of Myth (2013), společně s doprovodnou publikací stejného jména získala mnoho kladných ohlasů v podobě recenzí v periodicích The Guardian a The Telegraph. Tereza má na kontě několik publikací, Supreme Vice vydanou Mörel Books a další, které vyrábí a vydává sama a z nichž Index of Time byla vybrána mezi nejlepšími fotografickými knihami roku 2012 americkou organizaci Photo-Eye.

Galerii Jelení podporuje MK ČR, Magistrát hl.m.Prahy, Státní fond kultury ČR
Mediálními partnery jsou Artycok.tv, ArtMap a jlbjlt.net

http://jlbjlt.net/