Aleksandrina Yordanova: Tam, kde panny přinášely božstvům oběť na znamení smíru, je krám s tabulkou: Prodej sýrů.
10. 1. – 29. 1. 2015
vernisáž: 9.1. 2015
kurátorka: Gabriela Kotiková

Rozhovor kurátorky Gabriely Kotikové s umělkyní Aleksandrinou Yordanovou

Gbriela Kotiková: Alexandrino, pocházíš z Bulharska, odkud přesně je tvá rodina?

Aleksandrina Yordanová: Pocházím ze severovýchodního Bulharska, z města Targovište. Je to asi 40 tisícové město v Podunajské rovinné oblasti u hory Stara planina, asi 80 km od moře. Můj otec a část naší rodiny je také ze stejného města. Moje matka pochází z města Salsk z Rostovské oblasti v Rusku.

GK: V kolik letech jste se přestěhovali do Čech? Jak to na tebe tehdy působilo? Byla jsi ráda, nebo jsi se nerada loučila s místem, kde jsi se narodila? Většinou pro děti je to i dobrodružství někam se přesunout.

AY: Odjeli jsme když mi bylo 12 let. Začalo to, tím, že moje matka odcestovala na pár let do ciziny. Nejdřív jsme nevěděli, že je v Čechách. Moji rodiče to nějakou dobu tajili. Byli s tím hrozně opatrní. Nikoho v Čechách neznali a bylo to pro ně docela riskantní. V té době jsme neměli jiné spojení než telefonické a s mámou jsme se vídali jednou za rok. Pak jsme za ní s otcem přijeli asi po 4 letech. V té době byl každého sen odjet pryč z republiky. Nějak mě tolik nemrzelo, že jedem pryč. Měla jsem docela velké očekávání. Pak jsem byla zklamaná z velkoměsta a ze ztráty zázemí. A z jídla také :)

GK: Tvoji rodiče byli nějak umělecky zaměření?

AY: Ne, v mé rodině nikdo není umělec.

GK: Jakou jsi studovala střední školu v ČR? Byla již nějak výtvarně zaměřená? A můžeš o ní něco říci, jaký měla pro tebe význam a co ti přinesla?

AY: Studovala jsem střední školu textilních řemesel v Praze. Mám ji spojenou s tím, jak jsem byla nucená vyměnit bulharštinu za češtinu. Zpočátku jsem z toho neměla stres, jazyk mi připadal docela podobný. Ale pak jsem zjistila, že je strašně specifický a hlavně také, že musím změnit svůj způsob uvažování. Jazyk nebylo to, v čem jsem si připadala jiná. 

GK: Nejdříve jsi studovala vysokou školu v Ustí nad Labem. Můžeš nějak porovnat tamní školu s VŠUP, kam jsi později přestoupila?

AY: V Ústí nad Labem jsem studovala 4 roky v ateliéru Jaroslava Prášila,to byla dobrá zkušenost. Těžko specifikovat zaměření ateliéru. Původně ateliér založil pan Prášil, když ještě učil na Pedagogické fakultě a byl to jeden z prvních ateliérů před založením katedry užitého umění a FUD. S nástupem asistenta Roberta Vlasáka začal mít ateliér spíše sochařské zaměření. Myslím si, že osnovy se pořád dodržovali. Například semestry fungovali tak, že jsme dostávali témata, která jsme poté obhajovali, s čímž jsme měli často problém. A dokonce si myslím, že nás to omezovalo uplatňovat svoje názory. Většinou při konzultacích nevznikla žádná diskuze, jen málokdy. Práce, které jsme dělali, jsme probírali jen formálně. Na Umprumce to bylo pravě naopak. Tam byl spíš důležitý náš přístup. 

GK: Jak jsi došla k názoru, že budeš chtít studovat u Jiřího Černického? Váhala jsi i mezi dalšími ateliéry? 

AY: Vůbec jsem neváhala. Věděla jsem, že chci studovat u Jiřího Černického. Bylo snad asi rok nebo dva potom, co tam on s Markem Medunou jako asistentem nastoupil. Byla jsem ráda, když jsem zjistila, že malbu na VŠUP jíž nevede Stanislav Diviš a také, že je to Jiří Černický. Přiznám se, že jsem nečekala, že se tam dostanu a dokonce jsem tomu ještě další půl roku poté nevěřila. 

Když jsem žila v Ústí, kde se v galeriích představují spíše umělci z Prahy nebo Brna a zahraniční umělci, měla jsem z toho takový pocit nedostižitelnosti. Možná je to i tím, že se pražským studentům dostává víc pozornosti ze strany umělecké „elity“. Důležitý rozdíl byl také v teoretickém studium na školách. V porovnání s Umprumkou bylo studium v Ústí v něčem absurdní. Kromě dějin umění a estetiky jsem neměla žádné jiné předměty, které by se týkaly toho, co mne zajímalo.

GK: Na VŠUP jsi měla pocit, že se nejvíce děje u vás v ateliéru, nebo tě zaujaly i jiné ateliéry?

AY: V Ústí byli spíše kamarádi, večírky, vernisáže. Na Umprumce mě škola hodně bavila. Byli tam dobré přednášky. Dokonce jsem v prvním semestru chodila na předměty, které jsem neměla zapsané, protože jsem měla pocit, že mne to všechno zajímá. Možná i proto, že mne mrzelo, že tam budu studovat tak krátce.

V našem ateliéru jsem ze spolužáků měla dobrý pocit, myslím, že jsme si docela rozuměli. To bylo v prvním ročníku, bylo nás tam hodně nových, tak jsem si nepřipadala jako někdo z venčí. Ale každým rokem se to hodně měnilo s příchodem nových lidí. Také se ateliér kapacitně zvětšil a zhektičnil. Docela mě mrzí, že jsem nebyla na stáži v jiném ateliéru. To je jediná věc, kterou si trochu vyčítám. Ale asi za to může i ten krátký čas, který jsem tam studovala. Ateliéry mi připadali všechny zajímavé, ale asi bych ten Jirko-Markův neměnila. Také tam bylo jeden čas období, kdy se vyměnili vedoucí ateliérech. Trvalo to asi 3 týdny jednou za rok a to bylo skvělé. Mohli jsme se seznámit s jinými profesory a oni s námi. A potom ta komunikace nebyla tak křečovitá u obhajob.

GK: Jezdili jste na přehlídky na Dokumentu v Kasselu, na Bienále v Benátkách? Jak na tebe během studia tyto velké přehlídky působily? Vzpomínáš si na některá díla, co tě tam zaujala?

AY: Na Bienále v Benátkách jsem jela dvakrát, poprvé to bylo v roce 2011. Zaujalo mne tam dílo Jamese Turrella, které bylo něco jako fúze světla, prostoru a barvy. Také díla Nicoláse Parise, který pracuje s textem, vlastně tam byl od něho téměř jen text. Bavilo mě na tom, že si můžu představovat různé věci. To je také jeden z důvodů, proč sama používám text. Původně mě ale k použití textu navedl Nedko Solakov, který využívá text ke komentování ve svých instalacích. Toho mám hodně ráda.

Další práce, které mne na Bienále zaujali byly od autorů Nathaniela Mellorse, který tam vystavoval svůj film “Ourouse”, také si dobře pamatuji na instalace Thomase Hirshhorna. Na dalším Bienále se mi nejvíce líbila díla dvojice Jos De Gruyter a Harald Thys, turka Yuksel Arslan, Harryho Smitha, Camille Henrot, Jeremy Deller, Ryan Trecartin, Jose Antonio Suarez Londono, Neil Beloufa…

GK: Sleduješ současnou výtvarnou scénu v Bulharsku? Znáš tam nějaké umělce, nebo bylo těžké udržovat s touto oblastí kontakt? Jezdíš tam za částí své rodiny pravidelně?

AY: Jezdím, skoro každý rok v létě, ale ze současného umění v Bulharsku znám jen málo. Mám ráda práce Nedko Solakova o kterém jsem se již zmínila. Další mladší umělci, které znám nejsou tak slavní, jako například Vikenty Komitský, se kterým jsem se seznámila před pár lety v Galerie ETC. Některé informace mám z časopisu Edno – naříklad mne tam zaujal umělec Plamen Deanov. Také jsem jeden čas se zajímala o East Art Map, kde je spoustu informací o umělcích z východní Evropy, včetně Slovenska i Česka.

GK: Zaujala mne tvá diplomová práce, ve které jsi pracovala s kresbou a také texty. Tvá díla jsou konceptuální, ale zároveň je důležitá jemná kresba. A díla jsou částečně i poetická a vtipná. Současné práce pro Galerii Jelení navazují na tuto diplomovou práci? 

AY: Tento druh kresby jsem použila poprvé v diplomce. Měla jsem v plánu se na ní přímo nevázat, ale mám pocit, že je to téma, se kterým bych chtěla dále pracovat. V diplomce jsem se zabývala tématem prázdnoty, na které mě navedl text od Ilya Kabakova, kde popisuje prázdno jako něco co si neuvědomujeme, jako neznámý prostor, iluze. V projektu do jelení jsem zapojila do kreseb i vizualizace z počítače. Nejčastější prvek, který používám je tvar ikony, který je určitý vizuální symbol, který sám o sobě nic neznamená. Je to něco jako forma, kterou je možné naplnit mnoha funkcemi a významy.

GK: Zdá se mi, že některá tvá díla odkazují i k dílům Viktora Pivovarova, i když jsou v něčem velmi odlišná. Připadá mi zajímavé, že navazuješ na díla východoevropských autorů. V českém umění to není tak běžné a umělci často vzhlížejí k umělcům ze západních zemí, kteří ale nemají stejnou mentalitu ani životní zkušenost jako my. 

AY: V diplomce jsem tento problém "odkazu" hodně řešila. Zdá se mi, že uplně nelze odkazat k nějakému stylu, nebo k umělci. Na druhou stranu se tomu ani nedá uplně vyhnout. Je pravda, že východ má hodně blízko k ruské mentalitě. Asi proto mi to je tak sympatické a mám pocit, ze mě to baví víc.

GK: Líbí se, že i když používáš konceptuální přístup, používáš klasické techniky. V tvých dílech je obsažena silná myšlenka i jemný humor. Máš také pocit, že umění již v něčem potřebuje návrat klasičtějších technik, i když budou využity novým způsobem? Zdá se mi, že i v sochařských ateliérech, např. u Dominika Langa je také znát návrat ke klasickým technikám sochy, avšak využitým novým, neobvyklým způsobem.

AY: V současné době trávíme hodně času vyhledáváním a vybíráním z řady metod, že jsme tím jaksi omezeni. Je také docela výzva pokusit se něco zopakovat tak, aby se z toho nestalo klišé.

Děkuji za rozhovor.

Galerii Jelení podporuje MK ČR, Magistrát hl.m.Prahy, Státní fond kultury ČR
Mediálními partnery jsou Artycok.tv, ArtMap a jlbjlt.net