Markéta Othová: Nikam nechoď
29. 4. – 14. 5. 2015
vernisáž: 28. 4. 2015
kurátorka: Gabriela Kotiková
Gabriela Kotiková: Markéto, ráda bych se zeptala, zaujalo mne, že jsi v posledních letech začala používat i barevnou fotografii. Jakým způsobem k tomu došlo, že jsi se rozhodla tento způsob vyzkoušet? Neměla jsi k tomu nejdříve výhrady, co tě přesvědčilo?
Markéta Othová: Černobílá fotografie působila mnohem obyčejněji, než barevná, byl to ten nejjednodušší způsob focení, nikdy mě ani nenapadlo dělat barevné fotky, správná fotografie měla být černobílá. Teď naopak s mocným přílivem digitálního focení působí obyčejnějším dojmem fotografie barevná. Vidím, že moje první barevná fotografie je z roku 2008, je to fotka ručníku na stole,vnímala jsem to jako velký vtip, že je to barevně. Výhrady jsem myslím přímo neměla, jen mi to připadalo divné a možná proto jsem to zkusila použít. Až později jsem si všimla, že už nové černobílé fotky nedělám.
GK: Nemáš problémy s tím, že fotku nemůžeš tak dobře ovlivnit, jako v případě černobílé ve fotokomoře? Jaké může mít barevná fotografie naopak přednosti?
MO: To že jsem na černobílé negativy vůbec něco zachytila, byla vždy dílem náhoda a dílem nějaká nepředvídatelná shoda okolností, já nejsem fotograf v pravém slova smyslu, takže do nějakých fines ve fotokomoře jsem se nepouštěla, dělala jsem si náhledové zvětšeniny A4, fotky na výstavy jsem zvětšovala vždycky s nějakým profesionálem, ale práce ve fotokomoře je moc hezká, to je pravda. U digitální fotografie vidím jako největší problém to, že fotka je příliš pěkná, výsledek je hned vidět a dá se také hned korigovat, je těžší si potom vybírat, je těžší vůbec fotit, všichni fotíme všechno, a začíná se tu nabízet otázka proč vlastně. Je to úplně jiná práce ve všech ohledech, je rychlá, veselejší, méně závažná, méně mystická, trochu nudná a trochu i zbytečná.
GK: Pro výstavu v Galerii Jelení jsi mimo jiné zvažovala vystavit několik barevných fotografií. Poté jsi se však rozhodla něčemu jinému.
MO: Ano, sem pro Galerii Jelení jsem měla připraveno několik barevných fotografií různých nevýrazných domácích věcí, takových pohozených hadrů, a potom takovou vetší fotografii dívky přitisknuté téměř na zeď, aby získala ten správný záběr, mělo to být celé o fotografování věcí, ale nakonec mi to připadalo nějak divně umělecké a tak jsem se rozhodla pro tuto prostší variantu.
GK: Pro nezasvěceného diváka mohou tyto dvě vybrané černobílé fotografie s názvem připomínat tvou výstavu ve dvoraně Veletržního paláce v roce 1998. Je to však natolik podobné, že je zřejmé, že to asi nebude "opakování sama sebe".
MO: Tady to je přímý odkaz na tu věc z Veletržního paláce o které mluvíš, je to odkaz spíše pro zasvěceného diváka, je to vlastně totéž, jen ta dívka na fotce je jiná, je to vyfoceno téměř ve stejnou chvíli. To je to, čeho jsem se trochu bála, té citace sebe sama, ale tady to visí proto, že po té ulici jdeš ty, a má to být celé vlastně žert, a tady to místo mi pro něj připadá jako jediné skvěle možné. Je to poetická bojovka.
GK: Jak tenkrát ta původní výstava „Její život“ vznikla? Pamatuji si, že to bylo pro mne překvapivé, že fotografie jsou s Veletržním palácem spojené tím, že to jsou pohledy z jeho oken, resp. opakovala se tam jedna jediná fotografie pohledu z okna. Byl to myslím jiný způsob práce, než jsi do té doby používala, jindy tvé fotografie myslím s daným prostorem galerie nějak nesouvisely...
MO: Tehdy to byl vlastně úkol, pamatuji si to tak, že mě Tomáš Pospiszyl, jako kurátor ve Veletržním paláci vyzval, abych tam fotila, že výstava bude přímo z těch fotek sestavena, to byla pro mne strašně těžká situace a dostala jsem se z ní tak, že jsem asi po třech zoufalých dnech focení uvnitř namířila objektiv ven, no a tam jste šly vy... vybrala jsem tehdy tu druhou holku, protože ta fotka byla abstraktnější a nikdo tu slečnu, možná spíš paní myslím neznal. Vystavila jsem šestkrát stejný záběr, prostor malé dvorany byl tak obrovský, že jsem měla dojem, že s ním ani nejde jinak pracovat, líbila se mi myšlenka, že než dojdeš od jedné fotky ke druhé zapomeneš co přesně bylo na té první, a třeba až u čtvrté zjistíš, když se dvakrát vrátíš, že se obraz nemění, byl to takový extrémně umocněný okamžik. Díky obrovskému prostoru nebyla celá věc přehlédnutelná na první pohled a zjišťovala se až cestou.
GK: Bylo to tenkrát takové odvážné a překvapivé... Nezaznamenala jsi i negativní reakce, myslím, že to bylo v té době těžko pochopitelné i pro některé kurátory. A teprve časem se tato výstava stala myslím docela přelomovou.
MO: První panické reakce vznikly hned při vykládání zarámovaných fotek z auta, někdo hlásil, že došlo k chybě, že ty fotky jsou všechny stejné. Potom byly nějaké telefonické stížnosti od fotografů, že jsou fotky špatně zaostřené, i nějací přátelé mých rodičů říkali něco ve smyslu, že takhle by to opravdu nešlo. Teď když to píšu, tak mám najednou dojem, že to ani nemohla být pravda. Je to trochu legrační. Měla jsem tehdy příjemný pocit vítězství.
GK: Současná výstava v Galerii Jelení jakoby vybírá z historie další moment, který se tenkrát kolem výstavy ve Veletržním paláci odehrál. Jako by jsi oživila nějaký okamžik, který se tenkrát stal a nebyl vůbec důležitý. Najednou však nabývá na jiném významu, je to dokument, kterému název výstavy dává i další obsah. Zároveň je to ale stále spíše především abstraktní vizuální dojem, který je působivý. Myslíš, že divák, který nezná všechno okolnosti vzniku této fotky, může toto dílo nějak pochopit? I když vlastně každá fotografie má skrytý příběh, který divák nemůže znát, v každé fotce je skryt příběh z doby jejího vzniku…
MO: Je pravda, že ten kdo neviděl ty fotky z Veletržního paláce a nepozná ani tebe na fotce, protože tam skoro poznat nejsi, vlastně nedokážu odhadnout, co by si mohl myslet, v tu chvíli by mělo zafungovat to, že na fotce je dvakrát někdo kdo někam jde a jmenuje se to nikam nechoď plus ten abstraktní vizuální dojem, snad to bude stačit.
Galerii Jelení podporuje MK ČR, Magistrát hl.m.Prahy, Státní fond kultury ČR
Mediálními partnery jsou Artycok.tv, ArtMap a jlbjlt.net
