Vojtěch Maša: Steve Hawking
1. 4. – 23. 4. 2015
vernisáž: 31. 3. 2015

a

Vojtěch Maša: Tak daleko, tak blízko
1. 4. – 23. 4. 2015
vernisáž: 31. 3. 2015

kurátorky: Gabriela Kotiková, Yumi Yahiro

Gabriela Kotiková: Vojto, v současné době studuješ na brněnské FaVU v ateliéru Václava Stratila. Jaký je Václav Stratil jako vedoucí ateliéru? Jeho přístup k životu a performance jsou někdy docela provokativní. Je jeho způsob výuky nějak specifický, nebo to probíhá podobně, jako v jiných ateliérech?

Vojtěch Maša: Václav tráví ve studentském ateliéru hodně času, pracuje tam, tedy praktická výuka. Vzpomínám si, že jsem s ním během 1. ročníku trávil většinu svého dne. Malovali jsme, mluvili, hráli, četli... Myslím, že jeho přístup k výuce je velmi osobní, performuje, není tam rozdíl mezi profesionálním a osobním životem.

GK: Jak bys charakterizoval asistenta tohoto ateliéru, Filipa Cenka? Jak se projevuje jeho osobnost v tomto ateliéru?

VM: S Filipem raději konzultuju o samotě, ale to je možná moje cesta, nevím, co preferují ostatní. Pro mne svým introvertnějším přístupem znamená ve srovnání s Václavem další možnost, ačkoli Václav dokáže být někdy také hodně uzavřený. Díky oběma panuje v ateliéru velká svoboda. Taková, jakou jsem nezažil v žádném jiném prostředí, kde jsem se kdy pohyboval. Toho lze zneužít, někdo se může cítit ztracený, ale mně to vyhovuje.

GK: Zabýváš se převážně malbou a kresbou, v určitých případech tvé dílo překračuje do performance nebo aktivity, která pracuje s reakcemi dalších lidí. Tak to bylo např. v případě díla “Velká žádost” (2010), když jsi namaloval v aule FaVU obraz-žádost přes celou stěnu (400x270cm) a požádal vedení školy o možnost pracovat na tomto obraze po dobu pěti let studia. Obraz by se měnil při každých klauzurách a každý kurátor by s ním musel počítat v právě probíhající výstavě. Mohl bys tuto práci blíže popsat? Jaký máš názor na odmítavé stanovisko děkana Michala Gabriela k této žádosti?

VM: Na FaVU je největší místnost (aula) využívána jako galerie, bez kustoda, věčně zamčená (klíč je na vrátnici), bez návštěvníků. Chtěli jsme z auly udělat otevřený prostor, místo práce a setkávání lidí (i mimo školu). Děkanovi Gabrielovi vadilo, že jsem o něco žádal, ale rovnou jsem už tou žádostí okupoval prostor. Kdybych tu věc řešil standardní cestou, řekl bych, že by byl ochoten víc diskutovat. Já jsem ale chtěl využít chyby, kterou udělali, přisvojit si ten prostor a být součástí každé další výstavy.

GK: Je to škoda, tento prostor auly je dodnes přes den dosti „mrtvý“. Pokud by byl tvůj nápad povolen, mohlo by to vyvolat zajímavé reakce kurátorů. Někteří by byli možná naštvaní a snažili by se prostor předělit tak, aby obraz do výstavy nezasahoval, apod… 

V roce 2010 jsi pobýval v Japonsku, v Tokiu na Asagaya College of Fine Arts and Design. Co tě tam hned po příjezdu nejvíce překvapilo, nebo zaujalo?

VM: FaVU měla s touto školou bilaterální dohodu, každý rok byl vyslán jeden student nebo studentka. Učitel tam měl větší autoritu než v Evropě. Když spolužačky musely při klauzurách poslouchat výtky, často se rozplakaly (tady by nejspíš vyučujícího poslaly „někam“ nebo by mu aspoň asertivně oponovaly). Škola byla více prakticky zaměřená, populární ateliéry byly manga, tvorba postav "character design", film, animace... Ateliéry volného umění tam byly z mého pohledu dva - malba a "image creation". Já jsem si vybral druhý z nich. Byla to soukromá škola, poznámka pod čarou.

GK: Jak bys charakterizoval rozdíl v přístupu k malbě v ateliéru, ve kterém jsi pobýval?

VM: V ateliéru malby se dělaly citlivé věci a studenti měli velmi dobře zvládnutou techniku. V našem ateliéru se mi moc líbily některé kresby, zkratka je jim vlastní. Taky si pamatuju na jednu spolužačku, která malovala krásný obraz zvláštní metodou vybarvování, něco jako omalovánky. Já jsem rozuměl tak 20 % věcí, co se kolem mě děly, takže jsem musel zapojovat fantazii a zkoušet vedle jazyka i jiné komunikační kanály jako jsou intuice, odhadování, zkoušel jsem i hypnózu. Neznalost, zmatky a náhoda vedly tvorbu.

GK: Mnoho tvých obrazů a kreseb z toho období je ovlivněné Japonskem, zajímavé jsou např. obrazy a kresby japonských ryb apod. Zároveň mne zaujala tvá aktivita v jedné ze stanic tokijského metra. V průchodech mezi turnikety jsi umístil šipky s nápisy„JSEM ŠTASTNÝ“ a „JSEM NEŠŤASTNÝ“. Lidé při vstupu do metra museli rychle bez přípravy zvolit jednu variantu, nebyla jiná cesta dostat se do metra. Neváhali někdy, nezpůsobilo to někdy zbrzdění plynulého chodu?

VM: Většina lidí tomu nevěnovala pozornost a volila nejpřirozenější průchod. Bran pro šťastné byl stejný počet jako pro nešťastné, ale jedna z bran byla širší, pro handicapované, a přes ni procházelo nejvíce lidí. Tam jsem umístil šipku "nejsem šťastný", a tak jsem průzkum manipuloval, aby pokud možno splnil moje původní představy, jak by měl asi dopadnout. Někteří lidé v cestě zaváhali a úmyslně si zvolili šťastnou bránu, někteří nešťastnou, někdo se snažil na šipky na zemi nešlápnout.

GK: Výsledkem tohoto pokusu bylo, že lidé jsou převážně nešťastní. Rozhodl ses tedy poté o tomto výsledku informovat japonského císaře dopisem… Myslíš, že se tvůj dopis dostal přímo k němu? Obdržel jsi poté nějakou odpověď? 

VM: Těžko říct, opravdu nevím, jestli ho dostal do rukou. Odpověď jsem zatím nedostal.

GK: Před dvěma roky ses stal vítězem Ceny Exit za rok 2013, ceny pro výrazné mladé umělce. Finanční částku za vítězství jsi poté použil na vytvoření vlastní Nobelovy ceny, poněvadž jsi napsal, že už od maturity bylo tvou ambicí dostat Nobelovu cenu. Vytvořil jsi tedy skutečně tuto cenu z 18 karátového zlata? Píšeš, že by jsi se spokojil i s menší medailí a při instalaci (ať už v galerii nebo na nočním stolku) by jsi použil lupu, která by minci zvětšila na velikost skutečné Nobelovy ceny…Jak toto celé dopadlo?

VM: Nakonec jsem nechal vyrobit medaili z ryzího zlata, tak, jak se vyráběla původně do roku 1980. Vzhledem k rozpočtu vyšla velikost na necelé 4 cm v průměru. V Galerii Kostka mi uspořádali výstavu jako součást výhry. Tam jsem medaili ve skleněném stojánku vystavil. Ke zvětšení bylo potřeba dvou lup, dal jsem tam i návod se schématem, jak medaili zvětšit do požadované velikosti.

GK: Původně jsi studoval Matematickou biologii na Masarykově universitě. Toto studium jsi dokončil? Bylo pro tebe toto studium v něčem omezující, že jsi rozhodl studovat uměleckou školu? Nebo jsi chtěl tyto dvě oblasti propojit, pokud je to vůbec možné…

VM: Ano, studoval jsem bakalářský stupeň a dokončil ho. Tato otázka docela souvisí se současnou výstavou v galerii "Steve Hawking". Ivan Diviš se ke vztahu vědy a umění vyjadřuje básní, já tu báseň komentuji aplikací v Javě, kterou považuji za ilustraci. Otázku, co je víc, zda umění nebo věda a zda je lze propojit, bych nechal ke zodpovězení návštěvníkům.

GK: Jen bych se ještě zeptala, jak funguje tato Java aplikace? Divák si může v programu vybrat rostlinu, jejíž podoba se dále sama generuje a vytváří „umělecké dílo“? 

VM: Je tam více rostlin a jedno zvíře. Generují se pomocí rekurzivních gramatik, které si návštěvník může zobrazit. Jsou to tzv. L-systémy a jejich použití pro modelování rostlin je známé, v tom není nic nového, takže bych neřekl, že divák vytváří umělecké dílo. Naprogramoval jsem tam i funkci, kdy lze zadat vlastní gramatiku a modelovat svoje originální stromy / přírodní útvary.

GK: Druhá tvá výstava, probíhající zároveň v Galerii Jelení, je nazvaná „Tak daleko, tak blízko“ a jedná se o soubor kreseb. Souvisí nějakým  způsobem tato výstava s filmem Wima Wenderse (z roku 1993)?

VM: Ano, je to takový soundtrack k tomuto filmu.

GK: Děkuji za rozhovor

Galerii Jelení podporuje MK ČR, Magistrát hl.m.Prahy, Státní fond kultury ČR
Mediálními partnery jsou Artycok.tv, ArtMap a jlbjlt.net