Richard Janeček a Nikola Ivanov: Poslední výzva
2. 12. – 21. 12. 2016
vernisáž: 1. 12. 2016 od 18 hodin

Kam patří předměty
aneb Proč se předměty vždy dostanou na své místo určení
a také Předměty ztracené, zničené a opotřebované

Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak věci kolem nás fungují. Většinou si to však uvědomíme teprve tehdy, když fungovat přestanou: vypadne elektřina anebo wifi a najednou musíme hledat jiná řešení, jiné zdroje. Mně ale přijde obdivuhodné, jak věci kolem nás neustále fungují, jak se jim vždy podaří dostat se na své místo – nalézt si svou cestu v tom složitém procesu výroby, distribuce, cirkulace, spotřeby a recyklace (nesměšovat s ekologií). Jak je možné, že balíček nebo dopis dorazí vždy na místo určení? Anebo snad ne? Jak víme, že se něco, co se mělo odehrát, nakonec vůbec neodehrálo? Jak víme o dopisu, který se k nám nedostal?

Dalším problémem je, když jsme mylně pokládáni za adresáta. Dopis či jiná zpráva se k nám sice dostanou, nejsou však určeny pro nás, anebo je sami ani slyšet nechceme. Právě dnes se na nás valí tisíce obrazů, reklam a produktů, o které vůbec nestojíme. Abychom použili slov Slavoje Žižeka, jež si on zase vypůjčil od Barbary Johnsonové, která je přejala od Jacquese Lacana, jenž je pro změnu převzal od Edgara Allana Poea: „Dopis vždy dorazí do místa určení, neboť jeho destinace je kdekoli tam, kam dorazil.“

O co jsou interakce a přesuny snadnější a hladší, o to více se proměňujeme v univerzální adresáty rostoucího počtu čím dál tím bezvýznamnějších sdělení. Umění (především fotografie) se tak dostává do prekérní situace. Můžeme buď zdůrazňovat jeho romantické principy neredukovatelné estetické hodnoty a uměleckého génia, anebo se naopak svézt po kluzké ploše (main)streamu, a využívat principů komodifikace, korporátní estetiky a znejišťování.

Možná je to právě tady, kde své útočiště nacházejí současné umění a tvorba obrazů (fotografie) – aby sledovaly naši riskantní a neustále se zrychlující konzumaci obrazů a předmětů. Proto i my nyní zíráme na předměty, tyto ztráty bez nálezů – alreadydestroyed spíše než readymade – předměty manipulované a opotřebované. Vidíme znejistěné – prekarizované objekty, které vracejí, či dokonce zrcadlí náš pohled: jsou protějšky, tichými společníky, našich vyčerpaných – prekarizovaných „já“.

Právě to je ta skutečná katastrofa: když se cítíme být zvěcnění, když už nejsme pány svých nástrojů, když se sami stáváme nástroji, které ovládá někdo nebo něco jiného. Když navíc připomenu klimatické změny, moc nadnárodních korporací a rozvoj umělé inteligence, obávám se, že je tento typ katastrofismu rozhodně na místě. Nejde o katastrofismus hollywoodských filmů, ani o únik do utopií, ale o katastrofismus založený na dialogu s předmětným a nehumánním, s něčím hrůzným a přeci blízkým.

¹ Slavoj Žižek, Enjoy Your Symptom. New York: Routledge 1992, s. 10.