Lucie Rosenfeldová a Matěj Pavlík: Žít s duchy
6. 12. 2017 – 7. 1. 2018
vernisáž: 5. 12. 2017
kurátorka: Gabriela Kotiková
Mohla bych se nejdříve zeptat tebe, Lucie, jakým způsobem pracuješ? Máš nejprve nápad na určité téma, které chceš zpracovat a teprve pak se rozhoduješ, jak ho zobrazit? Nebo je to obráceně?
Myslím, že přemýšlení nad tématy a obrazy se prolíná a nedá se říct, že jedno předchází druhému. Snad mě v současnosti nejvíce inspirují situace. Obecně nerada dělám pevnou hranici mezi teorií a praxí. Je zřejmě okamžik, kdy se rozhodnu dělat „umělecké” formy, vědomě materializovat to, nad čím přemýšlím. Do nedávna moji práci rytmizovala škola, proto se těším, až zjistím, jak může moje rozhodnutí tvořit nastat bez instituce.
Matěji, tebe bych se zeptala na něco podobného: zjistili jste, že při spolupráci sdílíte podobný přístup v tomto směru, nebo pro vás bylo naopak zajímavé propojit odlišný postoj k práci? A jakým způsobem k vaší spolupráci došlo? Je to poprvé?
Myslím si, že můj přístup je hodně ovlivněný fotografií nebo fotografováním vůbec. Máš nějaký objekt, ke kterému přistoupíš jako fotograf, interpret či autor a vytvoříš jeho obrazy popřípadě sekvence. Takto se dá říci, že přistupuji i k samotným tématům, která rozpracovávám ve své tvorbě. Je to svobodný proces, ale vždy počítám vždy s určitou mnohoznačností věcí nebo témat, se kterými pracuji. S Lucií jsme spolupracovali už dříve, ale je to poprvé, co se věnujeme soustavně společnému výzkumu o tom, jak fungují určité obrazy osvobození dnes. Chceme také jeden ve filmu vytvořit.
Lucie, na festivalu PAF v Olomouci v soutěži Jiné vize jsi v roce 2016 získala nejvyšší ocenění za film Polymind. Dá se zjednodušeně říci, že se film zabýval komunikací mezi lidmi (v tomto případě dvou sester), která byla vyjádřena vizuálně pomocí počítačového objektového programování? Mohla bys spojení s počítačovým programem nějak přiblížit? Proč jsi ho využila?
Spíš než o komunikaci byl film o shodě. O tom, co utváří naši představu o shodě. Výchozím momentem pro film byla vzpomínka na společný sen se sestrou, tedy víra v jakési vnější společné vědomí. V programování vzniká shoda, která je také pro uživatele externí. Je matematická, a proto považována za objektivnější a přesnější než shoda v lidském jazyce na základě reprezentace. Tzv. objektově orientované programování funguje na bázi decentralizované struktury. Jednotlivé složky-objekty spolu mohou komunikovat, přivolávat se, spouštět operace, aniž by musely znát vnitřek svého kódu. Komunikují skrze rozhraní, stejně jako třeba jejich vývojáři, kterých je zpravidla více. Zajímalo mě, kde se potká mé zklamání víry ve společnou mysl se sestrou a výkonnost matematického jazyka.
Lucie, v případě výstavy Open Call (ve spolupráci s Alžbětou Bačíkovou a Martinou Smutnou) jste reagovaly na způsob, jakým jsou lidé tlačeni k určitému okleštění své práce, či „zapadnutí“ do předem daných pravidel a regulí, které dílům ve skutečnosti ubližují. Stává se to ale u výtvarného umění opravdu tolik? Není takový tlak ještě mnohem silnější v oblasti filmu, o kterém film také hodně pojednává? Nebo je to podobné? Zdá se mi, že oproti filmařům jsou vizuální umělci ještě naštěstí dost svobodní, vzhledem k tomu, že nejsou závislí na tolika dalších lidech při realizaci díla.
Řekla bych, že filmaři mají v tomhle těžší podmínky. Aby mohlo jejich dílo vzniknout, musí přesvědčit producenta. Umělci jsou závislí spíš na podpoře z grantů, nebo na tom, jak napsat správně projekt pro open call do galerie, tyto instituce ale nejsou vždy nepřekročitelnou podmínkou pro vznik díla. Tenkrát jsme v přemýšlení nad naší výstavou hodně vycházely z knihy Pitch it!, která je jakousi příručkou pro filmové tvůrce o tom, jak správně pitchovat, tedy představit a prodat námět filmu producentovi. Knížka měla sloužit k povzbuzení, empowermentu, začínajících tvůrců, na druhou stranu mělo však být toto povzbuzení instrumentem získání prostředků na tvorbu. Co nás na pitchingu zajímalo, bylo, že se běžně učí metodika samotných námětů – které téma se může rozvinout a které ne a jaký má mít formát. Šlo o jakési prorůstání námětu institucí nastavující konkurenční podmínky.
Ve filmu Žít s duchy zmiňujete texty fotografky Arielly Azoulay, pojednávající o schopnosti fotografie ustanovit jiný typ občanství, než jaké nabízí stát. Toto občanství se zakládá na společenské dohodě otisknuté ve fotografii. Do jaké míry je ve filmu přítomna tato teorie a jakým způsobem na ni odkazujete při formování struktury děje filmu?
Skrze tuto teorii jsme se snažili podívat na historii distribučních kanálů během po-listopadové transformace, kdy možnost koupit fotografii demonstrace se stala důkazem svobody obrazu. Dnes funguje ČTK i jako internetová databáze, která umožňuje kterémukoli přihlášenému uživateli odkoupit digitální fotografii z archivu. V licenčních smlouvách ČTK vidíme, jak je snaha o vypořádání se se sdílením obrazu, jeho autorství i vlastnictví, neoddělitelná od historie instituce.
Lucie Rosenfeldová (*1986) studovala na VŠUP v ateliéru malby Jiřího Černického, poté v ateliéru sochařství u Dominika Langa a Edith Jeřábkové, kde absolvovala v roce 2015. Matěj Pavlík (*1991) studoval na VŠUP v ateliéru Alexandry Vajd a Hynka Alta a studium zakončil v roce 2017.
Galerii Jelení podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7
Mediální partneři: Artycok.tv, ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art
