Viktor Dedek: Co je za zdí
26. 4. – 21. 5. 2017
vernisáž: 25. 4. 2017 od 18 hodin
kurátor: Jen Kratochvíl
CO JE ZA ZDÍ
Scéna
Průchod do prostoru se otevírá z koridoru, který je zároveň kanceláří vybavenou bílým stolem na tmavých kovových nohách, se standardním PC černé barvy a několika židlemi. Průchod nezdobí žádné specifické elementy, není dveřmi, ani dveřním rámem, doslova můžeme hovořit o otvoru v bílé stěně o rozměrech 141, 5 cm na šířku a 209 cm na výšku. S průchodem se rozevírá místnost o hloubce 3 metry a 5 centimetrů a šířce rovných 6 metrů. Čelní stěna je tvořena z textilie s technickým označením Molino vytvořené z bavlny, s gramáží 200g/m2 v provedení Shirting-bílá s nehořlavou úpravou. Stěna má charakter závěsu, potenciálně projekčního plátna, nabízí nepatrný pohyb. Její stabilitu umožňuje uchycení ze stropu, ze stran i z podlahy. Zbývající stěny jsou zděné, s bílou omítkou, jediná anomálie se nachází na pravé straně od vstupu, kterou definuje výklenek o velikosti 236 x 296 cm, z nějž polovinu zabírá jednokřídlé dřevěné horizontálně vyklápěcí okno s kovovým madlem po straně a nad ním umístěným větracím oknem zhruba třetinové velikosti vyklápěcího okna. Obě části jsou uložené v jednom dřevěném rámu, spodní hrana je umístěna ve výšce 90 cm, prostor od stropu k oknu měří 77 cm. Pod oknem se nachází bílý podlouhlý radiátor (60 x 200 cm), z nějž vychází trubka vedoucí do vstupní stěny. V zadních rozích jsou naproti sobě v půvabné symetrii po dvojicích instalované bílé zásuvky ve výšce 15 cm, průměrně 12 cm od rohů. Podlahu tvoří OSB desky nařezané do obdélníkových tvarů (243 x 62 cm) zbarvených světlým odstínem šedi. Výška prostoru variuje od 379 cm po 395 cm, kvůli obloukovému charakteru stropu. Textilní stěna je umístěna 45 cm od začátku druhého oblouku. V prostoru se nachází čtyřnohý stůl z nebarveného borovicového dřeva se dvěma deskami, vysoký 112 cm, s vrchní čtvercovou deskou o straně 40 cm, zastavený v pozici 198 cm od levé stěny a 223 cm od zadní zděné stěny. Na vrchní desce jsou umístěné noviny.
V prostoru se volně pohybuje vypravěč.
——————————————————————————————————————
X: Post-truth.
Z: No jo.
X: Nic nenaděláš.
Z: Můžeš snít, promítat, vrstvit.
X: Ale napřed popřít co je.
Z: Nebo se jen vrátit zpátky.
X: Je to cyklus, takže je jedno, kterým směrem se vydáš.
Z: Ale měl bys vnímat představu celku.
X: Dopředu, dozadu, zůstat na místě, to už je pak jedno.
Z: Se zápisem ztrácíš autonomii.
X: V procesu by si jí měl snažit znovu objevit.
Y: Zrovna čtu “Age of Earthquake: A Guide to the Extreme Present” a fascinuje mě, že tohle vůbec můžu říct, že tu knihu čtu, což samo o sobě předesílá představu postupného lineárního průchodu textem. Přitom je tahle kniha kurátorovanou selekcí krátkých statementů a ilustrací popisujících podmínky žití ve světě definovaném internetem. Mnohem smysluplnější je listovat, občas se náhodně zastavit, přečíst pár slov na stránce a pak otevřít na úplně jiném místě a opakovat původní aktivitu. Stejně jako při dennodenním browsingu. Co to říká o mě? Co to říká o čtení dnes per se? Co to říká o vazbě obrazu a textu? Pokud je tohle lineární čtení mým vlastním konstruktem postaveným na konvencionalizovaném a pevně zakořeněném systému vnímání, který jde proti charakteru knihy, pak můžu podobnou strategii použít také pro jiné situace. Pokud budu vnímat knihu jako knihu, tedy médium pevně definované před staletími, navzdory tomu, že daná kniha tyto parametry překračuje, pak pokouším její mediální integritu víc, než ti, kteří ji proti ní postavili prve.
X: …
Z: A co ty noviny?
Y: Pokud převrátím už jednou převrácené, vracím to do původního stavu nebo pro převrácené nabízím nové parametry?
——————————————————————————————————————
Prostor je rozdělený vedví, nikoli pravidelně, co zůstává skryto může nabýt jakýkoli charakter. Prostor za zdí je prostorem imaginace dokumentované verbálně i textem. Křehká nerovnováha mezi orální tradicí a tištěným slovem je testována na dennodenní bázi. Lineární členění a vrstvení informace přestává být relevantní, protože jsme dospěli do bodu, kdy míra autority slova stojí na tekutém písku. Médium obrazu je ale pokřivené natolik, že nesvede převzít vedoucí roli. Je nutné zůstat u mentální projekce, individuální i kolektivní, individuálně i kolektivně tvořené. Je nutné nabídnout možnost nehledat finální ukotvení a definice. Je nutné přijmout členění myšleného i fyzického prostoru a najít cestu k procházení napříč a skrz jakoukoli zeď. Je nutné necítit nutnost.
——————————————————————————————————————
X: Ztratil jsem se mezi svými novými kočkami, zrovna jsem jednu nalákal na melounový míč. Nestíhám je vkládat do alba, přicházím o zlatý rybky.
Z: A co ta autonomie?
Y: Uvažovat o zemětřesení jako o konstantní podmínce dneška není přehnané, všichni čekáme na další velký moment a tím nezbytně nemusí být zklidnění otřesů.
——————————————————————————————————————
Sněží, hřmí, začíná být trochu horko, strom natahuje větve v antropomorfním gestu. Děje se tak za zdí nebo před ní?
Galerii Jelení podporují: MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7
Mediální partneři: Artycok.tv, ArtMap, jlbjlt.net
Poděkování: UMA: You Make Art
