Isabela Grosseová a členové kroužku Fotokafe:

Neprožitý život; Špehování reprodukované práce; Vystavování zaměstnání
9. 10. – 4. 11. 2018
vernisáž: 8. 10. 2018 od 18 hodin

Výstava proběhne v rámci Fotograf Festival #8

kurátorka: Isabela Grosseová

Jak tato výstava vznikla

Výstava vznikla jako součást Fotograf Festivalu a ztotožňuje se s tématem letošního ročníku, kterým jsou hranice mezi pracovním a volným časem.

Výstava je výsledkem spolupráce se skupinou seniorů a organizací Elpida o. p. s. Elpida je organizace, která realizuje dlouhodobé projekty na podporu aktivního života seniorů a na výzvu Fotograf Festivalu dostala příležitost prezentovat svoji činnost. Na zahájení výstavy se podílí pěvecký soubor Elpidy a fotografie s texty vznikaly v rámci fotografického kroužku Elpidy Fotokafe.

Na výstavě se tedy zároveň podílela svým vlivem a „pomocnou rukou” i lektorka Fotokafe Pavla Pražáková a svým způsobem i ředitel Elpidy Jan Bartoš, který se prvních pracovních schůzek účastnil.

Co ve výstavě vidíte

Fotografie, které byly nainstalovány v rámci performativního workshopu společně se seniory.

Prostor galerie jsem upravila a doplnila o několik prvků, které jsou důležité a vyplývají z celkové dynamiky naší spolupráce. Tímto prvkem je police, jež je slovníkem mé zkušenosti „pomocná ruka” a prostorová figura ze zarámovaných fotografií, ztělesňující „odmítnutí metody”. Oba tyto elementy jsou součástí obsáhlejšího 10bodového slovníku pojmů vyjadřujících „elementy frikce”, se kterými jsme se během workshopů a setkání v Elpidě vyrovnávali a byli s nimi konfrontováni.

Do už tak organického procesu jsem vnesla tato témata:

První, o nenaplněném životě: čím kdo chtěl být, co vystudoval a čemu se nakonec nemohl v životě věnovat. Co tedy zůstalo spíše náplní volného času nebo nerealizovaných představ.

Druhým mým zadáním pro seniory bylo vžít se do lidí o jednu generaci mladších a napsat nejdříve krátký popis jednoho dne takového člověka. V dalším kroku měli někoho, kdo takovému popisu odpovídá, vyfotografovat tak, aby o tom, že je fotografován, nevěděl.

Stejný proces se měl zopakovat ještě jednou, a to s generací ještě mladší.

Do výsledné výstavy jsem se rozhodla včlenit také fotografie, které vznikly nezávisle na podnět lektorky kurzu Fotokafe. Je to motiv zátiší s pomůckami používanými v předchozích zaměstnáních, dobové fotografie z pracovního prostředí z mládí a fotografický „vzkaz mladší generaci”.

10 elementů frikce

A. Úkol

Způsob, jakým bylo nakonec nutné spolupracovat: zadat úkol, který jsem poslala řediteli Elpidy nebo lektorce kurzu Fotokafe. Můj text byl následně přeformulován a přeposlán členům.

B. Agismus

Musím přiznat, že jsem ve svém přístupu k projektu podlehla tolik kritizovanému jevu, jakým je agismus. Podcenila jsem celkovou koncepční připravenost a neměla jsem dopředu připravený plán, jak svoji participaci na výstavě pojmout. Zdálo se, že téma práce a ne-práce je přijímáno bez výjimečného zájmu. Přičítám to tomu, že v důchodovém věku je předěl mezi prací a volným časem již neaktuální, nebo že je volný čas po periodě práce spíše existenciálním tématem. Na jednu stranu jde o výhodu toho, nakládat se svým časem již volně, ale na stranu druhou jde o postižení určitou nonkonformitou, v jejímž důsledku jsou senioři vyloučeni ze společnosti. Vedle toho, co znamená mít potenciál, stojí nezpůsobilost, hendikep, postižení. Je mnoho forem vyloučení z aktivního společenského života. „Být nezaměstnaný, v důchodu nebo na škole jsou institucionalizované „situace opuštění“, pro které máme model „hendikepovanosti“ jak píše Gilles Deleuze ve své knize May ’68 Did Not Take Place.

C. Vzdor

Témata, která jsem ve skupině artikulovala, nebyla plně přijata. Vzdor byl v podstatě po celou dobu přípravy výstavy a práce na tématu velmi silným emočním pozadím našich diskuzí. Proč jsem tedy spolupráci nezrušila? Důvodem bylo, že jsem vnímala proces a dynamiku skupiny jako nosnou. Co se můžeme společně naučit ze zkušenosti, která není úplně pozitivní? Jak s takovou zkušeností pracovat? V něčem se zdálo, že vzdor je silnější motivací a výzvou, než kdyby byl proces plynulý bez zvratů a nesnází.

D. Neprožitý život, nenaplněný proces

Podobně jako plán být zpěvačkou a realita, ve které jsem lékařkou, je nenaplněnou představou o tom, čemu se chci věnovat, tak i kompromis v přípravě výstavy je nenaplněným formátem tohoto procesu.

E. Odmítnutí metody. Lektor

Původně jsem si představovala rovnoprávnou platformu, na které se teprve způsob, jak téma festivalu uchopit, zrodí z diskuzí a společného přemýšlení. Ukázalo se ale, že metodou, která bude přijatelnější, je role „druhého lektora”, který je schopen zprostředkovat svoji kompetenci a předat svoje znalosti.

F. Nepochopení jako zbraň

G. Pomocná ruka

Efekt pomocné ruky v komunikaci mezi mnou a seniory ze strany Elpidy výrazně ovlivnil celý proces přípravy výstavy. Motiv pomocné ruky jsem tedy artikulovala v prostoru galerie jako polici, probíhající kolem tří stran místnosti. Police dělí stěnu horizontální linií, umožňuje specifický typ podpůrné struktury, kterou některé fotografie využily tak, aby se o ni podepřely nebo aby se odlepily od stěny, a vystoupily do prostoru.

H. Strach z neúspěchu

Velkou motivací pro mě byl strach ze zklamání důvěry, na základě které mi bylo nabídnuto na projektu spolupracovat. Proto nebylo lehké se projektu po prvních nesnázích nevzdat.

I. Povrch

Úloha psaní krátkých esejí měla navodit atmosféru, která by podpořila samotné focení. Pokud strávím čas představou, že je mi o 25 let méně a popíšu celý jeden den svého života, půjdu potom fotograficky zachytit tuto situaci po jasné zkušenosti, která je v představě reálná. Vzhledem k tomu, že tato metoda byla odmítnuta, není možné zjistit, jaký vliv by měla citlivost získaná psaním.

J. Rozostření

Jako rozostření vnímám nejednoznačnost a nejasnost v přístupu k tématu ne-práce a to, že jsem tomuto znejasnění nezabránila. Spíše jsem ho uvítala jako součást procesu.

Galerii Jelení podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art