Šimon Kadlčák: O čem sním X když náhodou spím
28. 3. – 29. 4. 2018
vernisáž: 27. 3. 2018 od 18 hodin

Na vernisáži zahrají:
DLAB (Soft) 
Nina Kish (Liquid Love)

kurátorka: Gabriela Kotiková

„Mluvil jsem o tom s pelikánem.“
Andrej Babiš

Čau, nelidi! Titul O čem sním X když náhodou spím je nejenom morální loupež titulu knihy Andreje Babiše, ale i noční můrou všech ochránců „přirozených“ pořádků. Výstava těká od seriózních úvah o rozpadu a proměnlivosti etnické, genderové i druhové identity k virtuálním xenofilním fantaziím o odstřelování multiplikovaných bělošských tanečníků v GTA: Vice City. Insomnie a narkolepsie se střídá, neodbytně vrací a balancuje na úzkostně tenké hraně. Jejím symbolem je právě X v názvu, které rozděluje identity stejně ostře jako i uměle. I proto má dominantní pozici nástěnná malba nabízející nový pohled na mediální antihrdinku Rachel Dolezal. Šimon Kadlčák uvádí, že Rachel Dolezal „objevila americká média jako kuriozitu v roce 2015. Tehdy musela odejít z pozice ředitelky regionální pobočky NACCP, organizace prosazující práva Afroameričanů, z důvodu, že se (jako etnická běloška) vydávala za etnickou černošku. Dolezal později vydala autobiografickou knihu a dnes se zasazuje za právo uznání rasové identity nikoli na základě etnického původu, ale vlastní subjektivní identifikace.“ Mural k její poctě vyvedený formou odkazující k oslavným obrazům hrdinů/ek za společenskou emancipaci dominuje instalaci v simulované bílé kostce. Ta se stává prostorem pro vybavení nízkoprahové klubovny, obýváku – herny, kde tělesné projevy závislosti odezněly, tvary ale žijí dál. Nejde je jen tak umlčet, stejně jako je touha po sebeurčení silnější než společenské konvence. Proto v odumřelých tekk hlavách pořád dřímá potenciál osvobodit se (23) od diktátu produktivity, vysadit přísun stimulantů a nerůst pro růst kulturního kapitálu, ale pro společné splynutí v horizontální mase obrazů a zvuků.

Šimon Kadlčák je absolventem FaVU VUT v Brně, kde studoval v ateliéru Václava Stratila a absolvoval pak u Pavla Sterce. Pracuje s malbou a kresbou i jejich mutacemi v digitální grafiku a video. Coby zároveň kurátor i kritik si je vědom toho, že současná abstraktní malba je nejvíce komodifikovatelným médiem. I proto svoji precizně osvojenou techniku používá kryptickým a spekulativním stylem. Popkulturní symboly s memetickým potenciálem využívá pro svou vlastní politickou agendu a subkulturní vizuální kód z dějin rave utopie nechává ožívat v nových podmínkách, aby dekor znovu naplnil jeho původně emancipačním nábojem.

Lumír Nykl

Rozhovor Gabriely Kotikové se Šimonem Kadlčákem

GK: Studoval jsi na FAVU v Brně, nejdříve u Václava Stratila a poté u Pavla Sterce. Dá se říci, že byl jejich přístup velmi odlišný? Je to tak, že Pavel Sterec možná více klade důraz na politickou angažovanost umělců?

Ano, jejich přístup je velmi odlišný a s trochou nadsázky se dá říct, že zatímco u Václava Stratila to byla velká poetická škola, tak u Pavla Sterce to byla velká politická škola. Pavel ale po nikom nepožaduje, aby dělal politické umění v takovém tom klasickém smyslu, jako svého druhu komentář nějakých konkrétních aktuálních událostí. Spíš učí studenty vnímat to, čemu by se dalo říct politikum – politické souvislosti veškerých jevů, s nimiž se v životě setkáváme. Když uvedu jednoduchý příklad: nelze umělecky tematizovat přírodu, aniž bychom si uvědomovali dopady lidských aktivit na ni.  Jinak ale Pavel Sterec přinesl do ateliéru celou řadu zajímavých metodických cvičení, kterými (v kombinaci s vlastní pedagogickou agendou) neustále ohýbá a posouvá význam termínu Intermédia. Z Freestylu Václava Stratila se tak stala Otevřená forma Pavla Sterce. Každý další projekt, ale i každý další krok ve vytváření určitého díla, se promýšlí znovu od začátku a autor si neustále klade otázku, zda řešení, které zvolil, je to nejlepší možné. Spolu s tím vyvstává i otázka, jestli je umění nejlepší možná platforma pro mé sdělení, a rozhodnutí jednat mimo rámec umění je podporováno.

GK: Na současné výstavě O čem sním X když náhodou spím jsi si vypůjčil název z knihy Andreje Babiše. Je to dnes hodně citované jméno. Proč jsi to udělal? Výstava se dále tohoto tématu výrazněji netýká.

Andrej Babiš je citovaný hlavně větami typu „Sorry, jako.” Autorská loupež názvu Babišovy knihy je gestem demokratizace a opětovné poetizace veršíku, vymyšleného původně na zakázku reklamními specialisty pro účely propagace jediného příliš ambiciózního a příliš bohatého muže. Vložené písmeno X mezi verši je symbolem cross/trans hraniční, nevyjasněné identity na pomezí toho, co běžně vnímáme jako identitu standardní (rasovou, genderovou, apod.) Osobně beru název výstavy jako jedno z děl – první verš, od kterého se pak odvíjejí verše ostatní a současně proměňují jeho význam.

GK: Na výstavě komentuješ různorodé současné společenské jevy, někdy i paradoxy. V jednom díle například odkazuješ na trochu zvláštní příběh bělošky s českým jménem Rachel Dolezal, která se neprávem vydávala za etnickou černošku. Je to v tomto případě kritika některých, až přehnaných tendencí být na správné straně tábora, které najednou vytvoří něco snad až absurdního?

Ne, tohle je úplně jinak. Jsem pro úplné a bezpodmínečné přijetí. Přijde mi v pohodě, když kdokoli apropriuje cokoli, přijme, odloží nebo jakkoli obohatí svou identitu. Větší část toho, co považujeme za nějaké uvědomované a vědomé „já” není nic než umělý konstrukt, který považujeme za skutečný právě proto, že ho sdílíme v rámci rodiny a společnosti. To je přesně ta „kulturní minulost”, jak píšeš. Je to legenda o velkých činech našich předků, ale najdi na ní něco „pravdivého” (ve smyslu „přirozeného”). Kulturní podmíněnost (individuální) identity si mimo úzký okruh měkko-vědných akademiků uvědomuje málokdo. Dobrá je pak každá příležitost, tyhle zažité představy trochu subverzivně potrollit. Jinak co se týče samotné Rachel Dolezal, tak u ní určitě nejde o nějakou manýru. Naopak, její důvody přihlásit se k afroamerické identitě vycházejí právě z rodiny a z různých traumat s tím spojených. V americkém kontextu je Rachel Dolezal dost vysmívaná bytost. Klasický murál stylizovaný v duchu kampaní s hrdiny afroamerického hnutí ji má rehabilitovat jako skutečnou bojovnici za práva utlačovaných, i kdyby to právo bylo jen její vlastní.

GK: V současné době je politická situace poměrně hodně vyostřená. Máš celkově pocit, že výtvarné umělce to zajímá? Nebo bys řekl, že oproti lidem z FAMU nebo z divadelní fakulty apod. se o politiku tolik nezajímají? 

Uf, tak to mi tak vůbec nepřijde – ale možná můžu mít trochu zkreslenou představu, protože jsem studia končil právě u Pavla Sterce. Uvažování fenoménů v politických, sociálních nebo environmentálních kontextech by dnes mělo být pro umělce samozřejmostí. A aspoň v bublinách, mezi nimiž proplouvám já, to tak opravdu je. 

Galerii Jelení podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7

Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art