Lukáš Paleček: Romo pračka pere okurky

10. 5. - 2. 6. 2019
ve spolupráci s Almou Lily Rayner a Evou Koťátkovou
performance Lukáše Palečka: 16. 5. 2019

Poznámky ke strojům Lukáše Palečka: Zmáčknout tlačítko, otočit kolečkem, přes buben pračky dovnitř za Lukášem a zase zpátky

Pračka pere. Nevypouští sice vodu, ale buben se točí a pračka vydává hlasité zvuky, dokazující vnitřní pohyb. Hadice trčí do prostoru, čeká na zapojení. Množství kabelů se vlní prostorem jako neposedné zvíře: některé jeho části odpočívají na zemi, stočené na zadní části pračky, nebo se vydávají do prostoru. Několik strojů čeká na zapojení, nabízejí se návodem i tlačítkem ke spuštění. Rádio hraje podle momentální nálady, která se rychle mění: ladí se, vybuchuje, utichá, obsah ani hlasitost se nedá předvídat. Na zdi přibývají čísla, ceny náležející k jednotlivým nakresleným strojům. Většina z nich je mimo naše možnosti. Z reproduktorů se ozývá mluvčí strojů, který stroje postupně představuje. Jemně i expresivně, tak, jak si to daný stroj žádá.

Lukáš Paleček je autorem performancí, v nichž propůjčuje svůj hlas různým věcem a spotřebičům, které tak znovu uvádí do chodu. Zajímají ho staré přístroje, jako jsou pračky Romo a Tatramat nebo rádia a magnetofony značky Tesla. Z nalezených součástek pak sestavuje svoje vlastní přístroje. Kreslí jejich anatomii pomocí pastelek, fixů nebo propisek na malých formátech, jejichž charakter se podobá spíš rentgenovým snímkům, které přinášejí zprávu o stavu vnitřku těchto strojů.

Lukášův vztah ke strojům má řadu podob. Lukáš stroje sbírá. Nachází je nebo je dostává od známých, kteří vědí o jeho zájmu. Sdílí svojí dílnu s otcem, každý z nich tu má svoje stroje. Ty Lukášovy většinou nefungují nebo jen částečně. V jedné polici má jenom části, rozmontovaná těla strojů. Lukáš na nich provádí opravy, anatomické exkurze. Jindy o stroje pečuje pomocí plastových lepenek, vytváří jim dlahy, fixuje jejich fraktury. Zviditelňuje jejich části. Paralelně s prací v dílně Lukáš vytváří imaginární stroje, které fungují bez jakýchkoliv omezení, přesně podle Lukášových potřeb a představ.

Lukáš stroje pozoruje, poslouchá, napodobuje a učí se jejich řeč. Rozšiřuje i maže tak svůj vlastní playlist. Přesto není jen lidským automatem – jukeboxem. Lukáš si buduje vlastní repertoár, přičemž zvukové projevy předmětů, které do něj zařazuje, zkoumá opravdu důkladně. Testuje a cvičí tak vlastní citlivost, schopnost nápodoby, paměť. Současně mu ale stroje, zdá se, umožňují obohatit vlastní výrazové prostředky, rozšířit možnosti vlastní řeči. Řeč strojů jako by skýtala možnosti přímějšího vyjádření emoce a kompenzovala to, v čem může být  lidský jazyk limitující.

Lukáš je více než čímkoliv jiným umělcem-performerem. Svoje performance realizuje často nečekaně, v reakci na konkrétní situaci, nápad, impuls. Svoje vystoupení inscenuje jako režisér/choreograf a současně v nich hraje hlavní úlohu. Rozestavuje diváky v prostoru, sugeruje jim konkrétní pozici, roli, kterou mají hrát v dané situaci. Vytváří dočasná uspořádání, funkční mechanismy složené z lidí a jejich vztahů formujících se v daném čase a prostoru. Lukášovo vnímání času se přitom značně liší od kapitalistické linearity, která směřuje k efektivnímu výsledku, produktivitě. Pro Lukáše je důležité tady a teď, momentální napojení a prožívání, intenzita právě probíhající situace. Je důležité, že pračka pere, že je stroj v chodu a vydává zvuky a přináší tak důkazy o svém fungování.

Práce je pro Lukáše způsobem, jak komunikovat s druhými v nejbližším okolí, podobně jako společná procházka, pití kávy, poslech kazety. Když pracuje, nevydrží dlouho v klidu u jedné věci: ke své práci/každodennímu fungování potřebuje přepínat mezi chůzí, kreslením, performováním, občerstvováním se, zapojováním nebo opravou strojů, komunikací s druhými. Lukáš nevytváří práce primárně s cílem je prezentovat, vystavit. Své práce často někomu věnuje, stávají se dárkem, něčím, co má přinést momentální potěšení a stvrzení sympatie nebo jde o formu vtipu. Svým pracím nepřikládá hodnotu. Pokud jsou na nich nějaká čísla, označují ceny strojů, které kresby znázorňují. Ty se leckdy vyšplhají do absurdních výšek a ukazují tak na Lukášovu fascinaci systémem finanční hodnoty, jeho absurditu.

Práce Lukáše nezajímají v jejich dokončenosti – znovu a znovu jim dává názvy, dodělává je nebo mění nebo se rozhodne je vymazat nebo vyhodit na základě momentálního nutkání či potřeby. Během instalace je dokresluje, popisuje, dotváří, přisvojuje (zabydluje) si prostor, i to, co v něm nachází.

Romo pračka myje okurky je Lukášovou první samostatnou výstavou, která ukazuje Lukášův rozrůstající se archiv a jasně vymezený zájem/obsesi. Výstava se snaží ukázat Lukášovo vidění světa optikou řeči a logiky strojů. Lidskou společnost představuje skrze technologický odpad, který produkuje: vnější i vnitřní těla starých elektronických přístrojů, často už vyřazených z chodu. Stroje na papíře, obývající prostor i jejich hlasy tlumočené Lukášem utvářejí dočasný kolektivní stroj, do kterého vchází Lukáš jako jeho autor i správce. Uvádí stroj do chodu skrze různé zásahy a performance, zve nás, abychom se stali na chvíli jeho součástí, a kromě toho stanovuje jasné hranice: prostřednictvím cedulek nám říká, které stroje máme radši nechat být a které naopak čekají na svou aktivaci, na to, až jim umožníme zmáčknutím tlačítka promluvit. Když budeme mít to štěstí, uslyšíme jich mluvit několik najednou. Když budeme mít to štěstí, uvidíme ve výstavě samotného Lukáše. Když výstava skončí, kolektivní stroj zmizí a rozpadne se zpátky na kresby, objekty a kabely, které je fixují v prostoru. Vrátí se k Lukášovi, který na nich provede nové úpravy a navrhne novou síť mezi nimi.

(Text vznikl během posledních dnů práce na Lukášově výstavě, za zvuků strojů)

Eva Koťátková

Lukáš Paleček (nar. 1977) žije a pracuje v Praze. Od roku 2013 vytváří své práce – kresby, objekty a zvukové performance v Ateliéru radostné tvorby v Praze 7 na Letné, tvůrčí dílně, která je zaměřena na podporu tzv. „spontánní tvorby“. Lukáš se účastnil několika skupinových výstav, které Ateliér pořádal, mimo jiné v Kampusu Hybernská, Centru současného umění DOX nebo galerie NOD.

Více o Lukášovi: https://www.works.io/lukas-palecek

Výstava Lukáše Palečka vzniká v rámci projektu Artist Statement, kterým se spolek Barvolam snaží zviditelňovat umělce s nálepkou „mentální postižení“ nebo „autismus“ a prezentovat jejich tvorbu. Vychází z toho, že nejen umělec potřebuje publikum, ale společnost potřebuje být vystavena jedinečné perspektivě, kterou tito neuroatypičtí umělci můžou nabídnout.

Více o spolku Barvolam: www.barvolam.cz; více o Ateliéru radostné tvorby: www.atelierradostnetvorby.cz

Výstavní program Galerie Jelení podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 
Partneři: Kostka stav
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art