Nikola Brabcová: Leknínový čaj
12. 6. – 7. 7. 2019
vernisáž: 11. 6. 2019 od 18 hodin
workshop s Michalem Klodnerem: 25. 6. 2019
kurátorka: Gabriela Kotiková
ve spolupráci s Michalem Klodnerem
zvuk: 2046
GK: V textu Michala Klodnera, který je součástí této výstavy, autor (velmi zjednodušeně řečeno) mluví o tom, že je třeba změnit naše uvažování o technologiích i jejich používání. V tom smyslu, že je důležité vytvořit jiný způsob komunikace než ten, který je nám vnucován a používat technologie k vytvoření vlastních nezávislých struktur tzv. enkláv a ostrovů, které budou lépe a přirozeněji odpovídat svobodnější komunikaci. Věříš v tuto možnost vytvoření svobodnějšího prostředí skrze použití technologií?
NB: Myslím si, že je důležité vytvářet alternativy velkým komerčním a mocenským strukturám i institucím a také do nich zároveň pronikat, ovlivňovat je a narušovat. Umět k tomu dobře využít digitální prostor, ale pečovat i o vztahy mezi lidmi skrze komunity a spolky. Jsem pro tyto struktury nijak zvlášť neuzavírat do sebe, nevydělovat a pracovat na tom, aby byly co nejvíce otevřené a přístupné všem, kdo o ně mají zájem, tak jak Michal píše ve zmíněném textu:
„A podle toho, jak budou vstřícné a otevřené, ale i pevné a chráněné před manipulacemi trollů a parazity, se budou rozšiřovat. Vůbec nejde o rozšiřování vlivu nebo množství zasažených lidí! Jde o vytvoření organismů, kreativních a životaschopných struktur, prorostlých do svého okolí a nakonec do komplexní sémiosféry planety.”
Zároveň mi ale přijde důležité se snažit tyto mediální strategie pochopit a rozkrývat to, v čem se uzavíráme. Jsme zvyklí se pohybovat v rámci vyšlapaných cest a přestáváme být ostražití, jak tyto systémy fungují, nebo kdo je ovládá, vydělává na nich, a jak námi manipulují. Zajímá mě, jak média deformují náš způsob vidění a co nám předkládají jako realitu. Podle mě je hlavní problém, že vše prostupují a ovládají marketingové strategie, které nás tlačí směrem k jejich největšímu zisku a zneužívají vše, včetně politiky.
V textu Michal Klodner také zmiňuje slova Jussi Patrika, teoretika mediální archeologie, který nabízí post-strukturalistickou perspektivu komplexních dynamických systémů, a fenomény jako počítačové viry a červy vykresluje jako endemity digitální sféry. Dá se říci, že je možné se dívat na nová média a srovnávat je s přírodními strukturami?
Myslím, že technologické systémy čím dál více fungují na bázi přírodních struktur a také se třeba pokoušejí simulovat to, jak přemýšlíme a zároveň naše myšlení ovlivňují i zpětně. Když se pohybujeme v rozhraní počítače, přeskakujeme z jedné stránky na druhou, komunikujeme, pracujeme v určitých programech, čteme zprávy, sledujeme videa, používáme telefon, získáváme informace ze sociálních sítí, to všechno je nějak uspořádané. Skrz to vidíme svět. Internet nás může přiblížit velkému počtu informací, které ale určitým způsobem deformuje. Máme tendenci těmto informacím věřit a zapomínáme, že mohou být i další úhly pohledu, které se k nám již nedostávají. Z počítače můžeme kliknout a vidět celý svět, a přesto je tak těžké ho pochopit. Jsme uzavřeni v jednotlivých oborech a nejsme schopni podívat se mimo ně, odkud a jak k nám věci přicházejí.
Možná něco tak odlišného od člověka jako technologie nám umožňuje více pochopit, kdo jsme a jak fungujeme, ale vcelku si myslím, že je k pochopení hlubších souvislostí nepotřebujeme. Myslím, že to víme nebo tušíme a technologie nás mohou od sebe samých v konci spíš vzdalovat.
Náš život je již neoddělitelně spjatý s internetem a neustále přicházejí nové technické vymoženosti. Myslíš si, že jejich stále rychlejší vývoj pomůže k řešení aktuálních problémů světa?
Nemyslím si, že je potřeba stále vyvíjet tolik nových technologií, vylepšovat jimi lidské mentální i fyzické schopnosti nebo že by se tímto způsobem mohla nějak zásadněji vyřešit třeba ekologická krize. Výroba všech těchto nových technologií spotřebovává další nerostné zdroje, které stále těžíme. Je třeba naše potřeby začít naopak regulovat a omezovat, a to na úkor zisku a blahobytu.
Měli bychom vidět svět v jeho celistvosti jako systém, kdy je vše na sobě závislé, nemůžeme donekonečna čerpat ropu a uhlí a další nerostné suroviny, ničit půdu, znečišťovat vodu, už teď jsme ve fázi, kdy je problematické tyto zdroje těžit, ropný vrchol je už dávno za námi a podle mě například elektromobily nic moc nevyřeší, protože jsou závislé jen na další těžbě.
Ve své práci na této výstavě vytváříš jakési propojení mezi přírodními a technologickými systémy, je to však paradox, propojení přírody a technologií, které ve své podstatě jsou neekologické.
Paradoxy mě zajímají, dá se na nich dobře zvýraznit, jak věci fungují. Vytvoření filmu, instalace nebo třeba text je pro mě způsob jak o věcech přemýšlet, formulovat myšlenky během živého procesu a zároveň se o ně s někým podělit a reflektovat je.
Výchozím bodem pro tuto instalaci byla pro mě myšlenka z knihy A Geology of Media o tom, jak média, která se zdají být nehmotná, ve skutečnosti hmotná jsou a do jaké míry zatěžují životní prostředí. Kolik kabelů a vláken, obrazovek, reproduktorů a vysílacích věží nás obklopuje a z čeho jsou vlastně vyrobené. Přemýšlela jsem, jak je absurdní strávit denně tolik času pozorováním světa skrze telefony, počítače, tablety…
Chtěla bych tedy obrátit pozornost zpátky k divákovi a umožnit mu vstoupit do křehké konstelace vztahů mezi objekty a video, ve kterém jsem použila některé citace z knihy Radomila Hradila o duši rostlin. Nasměrovat pohled k materiálům, které nás denně obklopují a vyvolat dojem, že se vše odehrává podobně jako doma na koberci nebo na kuchyňské lince, že sledujeme záběry z telefonu a přitom pijeme leknínový čaj…
Gabriela Kotiková, Nikola Brabcová
Denaturalizované technologie
Umělá inteligence spolená s biotechnologií a globální komputace. Někdo v nich vidí progresivní vývoj k transhumanistické utopii, někdo děsivou budoucnost zkázy planety. Jenže technologie nejsou jeden celek, jsou součástí širších systémů - médií. Jsou materiální částí postupně vyvinutých myšlenkových praxí a lidských vztahů. Když vidíme, jak jsou umělé, odtržené od přírody a odcizené našemu chápání, musíme si uvědomit, že jsou tak stvořeny našimi institucemi. Jsou jimi povolovány a financovány ve stadiu vývoje, schvalovány, normovány, regulovány. Tyto procesy odpovídají aktuálním kulturním představám vidění světa, pociťované sociální realitě a jiným nehmotným rovinám, ustanoveným používanými způsoby komunikace. Proto chceme-li porozumět dopadu technologií, je potřeba je vidět jako součásti mediálních strategií.
Média se skládají ze tří částí: technologií, institucí a jazyka, který používají. Jako se televize nebo internet neobejdou bez technologií, díky kterým pracují, neobejdou se ani bez institucí, bez kterých by neexistoval jediný televizní kanál, nedovolali bychom se mobilním telefonem jelikož by se vzájemně rušily vysílače a přijímače by nerozuměly signálům. Nedostali bychom se na jedinou webovou stránku, protože by ji bez přidělené adresy a doménového systému počítač nenašel a bez HTML jazyka by data nebylo možné interpretovat. Že média fungují a rozumíme jim je výsledek dohody. Mnoha kolektivních dohod napříč společností. A sdělení příslušným jazykem obrazů nebo vět je zase rozvíjeno a omezováno organizacemi. Školami se schválenými výukovými programy, radami pro vysílání a etickými kodexy, redakcemi vydavatelství, grantovými komisemi, soudy, uměleckými oceněními a cenzurou.
Technologie - organizace - jazyk je trojúhelník s propojenými vrcholy, kde jeden se vymezuje dalšími dvěma, ovlivňuje je a je jimi podmíněn. Bez žádného jednoho z těchto tří základů neexistuje žádné médium.
Vývoj jazyka médií obvykle přísluší umělcům. Nejsou to ovšem vždy ti nejznámější. Existuje celá historie, jak se umělecká řeč rozvinula až hledáním nových technologických možností sdělení. Hledáním nového postupu a způsobu použití nástrojů: jak sdělit něco, co dřívějšími způsoby sdělit nešlo. Prvotními umělci jsou vývojáři, ať už to byli chemici fotografie, nebo hackeři. Dělají něco, co většina lidí nezná, nechce tomu rozumět a jejich úspěch se pojí až se sociální emancipační změnou.
Denaturalizace mimochodem není vůbec problém technologie. Denaturalizovaný je vztah symbolů komunikace, které používáme - označujících slov, ikonických obrazů - vůči skutečnosti, nebo naturální přírodě. Denaturalizace je epistemologický problém jazyka. Buď je to moc složitý abstraktní od skutečnosti odtržený jazyk, nebo jazyk málo rozvinutý a málo citlivý vůči jevům, které chceme vyjádřit. Technologie jsou mechanizovaným nebo algoritmizovaným myšlením, vyjadřovaným jazykem: plány, kódy ani tabulky nemohou existovat bez jazyka, který je za nimi. Je ovšem pravdou, že denaturalizace vnímání, s ním spojených symbolů a jazyka je technologicky udržována.
Těžko vinit technologie samé nebo vývojáře, kteří přišli s odpovědí na potřebu sociální změny, že administrativy institucí špatně definovaly účel nebo důsledky této změny, nebo že mocenské struktury a jejich zájem na svém udržení vedly k použití technologie znovu stejným feudálním způsobem.
Chybou, způsobující ohrožující vývoj, je vzdát se aktivního přístupu k formování médií. Požadovat změnu na někom jiném: neutvářet organizace, které spolu sdílí konsenzus vidění ekosystémů přírody a lidských vztahů. Chybou je snažit se o tento konsenzus, ale naivně používat média a technologie, které jsou v rukou mocných: neumožní šíření potřebného jazyka a generují pouze předem definovanou sociální strukturu společnosti, prospěšnou jejich majitelům. Snažit se marně uspět v jimi ovládaném mediálním systému. Chybou je ignorovat vývojáře, kteří tvoří technologie jako participativní umělecký text: a nepřisvojit si jej. Čekat na zásadní epistemologickou změnu nebo na revoluci - a zatím, než k ní dojde, konformně používat a podporovat kapitalismem adoptované technologie, soutěžit o úspěch v médiích s propracovanými způsoby marginalizace nežádoucích, je zbytečné a hloupé. Kolik se toho namluvilo o tom, jak způsoby, kterými jsme nuceni komunikaci vést, mají nesmírný vliv na to, jaké myšlenky jsme schopni vyjádřit. Postman, McLuhan, Chomsky...
Máme svobodu technologie i média diverzifikovat. Každý, kdo chce, může svoje uvažování a používání technologií ovlivnit. Spojit se s dalšími, vytvořit nezávislé enklávy a ostrovy. A podle toho, jak budou vstřícné otevřené, ale i pevné a chráněné před manipulacemi trollů, se budou rozšiřovat. Vůbec nejde o rozšiřování vlivu nebo množství zasažených lidí! Jde o vytvoření organismů, kreativních a životaschopných struktur, prorostlých do svého okolí a nakonec do komplexní sémiosféry planety.
mediální ekologie a postmedialita
S pojmem mediální ekologie přišel Neil Postman už v r. 1968. Vychází z toho, že vzájemně provázaný systém médií, zasahující do všech oblastí života člověka, má obrovskou schopnost kontroly a definuje, jakým způsobem člověk vůbec získává a zpracovává informace. Hegemonické diskurzy si drží kontrolu nad indoktrinací jednotlivců a jsou jimi podmíněny jakékoli společenské změny. Je tedy potřebné se těmto vztahům médií mezi sebou, nebo člověka a médií, věnovat.
Média neexistují ve vakuu. Ke vzájemnému propojení dochází a je to určující faktor nesmírné komplexity mediálních struktur. Slovník ekologie je tu používán, „protože je jedním z nevvýrazovějších jazyků, jakými lze indikovat masivní a dynamickou interrelaci procesů a objektů, bytostí a věcí, vzorů a hmoty“, píše Matthew Fuller v Mediálních ekologiích.
Jussi Parikka, teoretik mediální archeologie nabízí poststrukturalistickou perspektivu médií jako komplexních dynamických systémů a fenomény jako počítačové viry vykresluje jako endemity digitální sféry. V knize Hmyzí média z r. 2010 vyjadřuje myšlenku, že média jsou radikálně nehumánní konstrukty živočišných, často hmyzích modelů interakce s prostředím, které člověk ztělesňuje. Že je hmyzí interakce založena rovněž na symbolech a kognitivních afektech k nim je už stará teorie, neurobiologie k tomu přidává i rostliny. Zatím ale žádná umělá inteligence ani superpočítač nenamodeloval kognitivní interakci včelího roje s květinami na okolních loukách. Na to jsou žalostně nedostatečné.
Médium, založené na systému fixovaných společenských mechanismů, může dospět k bodu, kdy dosáhlo vrcholu a přestalo se vyvíjet. V sémiosféře však existují struktury, které média přesahují, koordinují je a poskytují ještě širší rámce. Médium je překonáno dokonalejší formou, která se jej zmocní a svým novým způsobem vztahování jeho obsahy vytrhne z původních vazeb a naváže do nových. Technologie vyššího řádu dokáží uchopit vnitřní komplexitu média, veřejnost se zaktivizuje a smete nevyhovující mechanismy institucí. Pro nastupující emergentní postmediální strukturu je možné charakter původních médií uchovat, pokud možno věrně reprodukovat jejich sémantické systémy. Médium je ale většinou zakotveno v určitém společenském paradigmatu a paradigma se čas od času mění.
Média mají svůj omezený čas a životní cyklus, v němž jsou schopny efektivně šířit své produkty. Dostanou-li se do jiného prostředí, než pro ně bylo historicky typické a jejich chod je již určován jinými společenskými silami, než které je formovaly a držely na výsluní, ocitnou se v postmediální fázi.
"Charakteristická sugesce, neřku-li hypnóza, která se dnes vztahuje k televizi, zmizí. Od té chvíle můžeme doufat v transformaci masmediální moci, jež překoná současnou subjektivitu a v začátek post-mediální doby, která se bude skládat z kolektivního znovuosvojení si individuality a interaktivního využívání strojů informačních, komunikačních, inteligenčních, uměleckých a kulturních." napsal Félix Guattari, 1990.
Postmediální formy se vrací zpět k předmediálním. Hegemonizující symbolická moc ustupuje do pozadí kolektivních, komunitních, skupinových a osobních individuačních procesů, ztrácí se a nahrazují ji ekologie.
Obsahy i struktura médií jsou roztrhány a uspořádány podle nových pravidel, která více respektují přirozenou organizaci přírodních a společenských struktur.
Styčné plochy předmediálních a postmediálních forem jsou tak široké, že hranice jsou mnohdy nejasné a kultura jejich interakcí má hlubokou citlivost. Liší se však tím, že předmediální formy jsou zcela netechnické, pouze tělesné a orální, kdežto postmedialita vychází ze zkušenosti technologicky akcelerované a modifikované recepce: ovšem již zhroucené, přivlastněné a bez institucionální kontroly. Uzavírá se kruh, kdy média, která skrze procesy kodifikace, konstrukce a produkce povstala z neurčitosti předmediálního, jsou na konci své dráhy zase rozbita, dekonstruována, přiblížena tělu a skrze něj transformována v okruhu zpětné vazby. Těchto cyklů probíhá současně nespočetné množství, v různých intenzitách, skrze individuální i kolektivní organismy, kterým technostruktury generují sémantické světy, do nichž vstupují, spoluvytváří je a podle toho zase modifikují svoje sémantické automatismy.
Potřebujeme co nejpokročilejší technologie ve vlastních rukou. Nekontrolovatelné (ungovernable) virální technologie.
Michal Klodner
Výstavní program Galerie Jelení podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7
Partneři: Kostka stav
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art
