Pavel Matoušek: Oko je palindrom
9. 12. 2020 – 17. 1. 2021
kurátorka: Gabriela Kotiková
GK: Pavle, studoval jsi na fakultě UJEP v Ústí nad Labem u Pavla Baňky v Ateliéru Fotografie u, který poté v roce 2016 převzal Lukáš Jasanský. Přístupy obou autorů k médiu fotografie jsou značně odlišné, byl i způsob jejich pedagogického vedení tak diametrálně jiný?
PM: Jistě, jsou to dvě odlišné osobnosti, ale zároveň dobří přátelé a snad si rozumí i v rámci pochopení svých fotografických přístupů. Z hlediska studentů byla v ústeckém ateliéru vždy hodně důležitá komunita, studenti vlastně společně žili, dost si pomáhali, spolupracovali a byli schopni fungovat nezávisle. Zároveň byla vždy velká svoboda v zaměření výstav i diplomek. V neposlední řadě velkou pozitivní roli hraje i Silvie Milková, která na pozici ateliérové pravé ruky zůstala i dosud.
Vytváříš převážně černobílé, někdy i barevné fotografie, které tvoří dohromady poměrně kompaktní celky, které jsi již vystavil na několika samostatných i skupinových výstavách. Do jaké míry u fotografií používáš digitální technologii?
Digitální cesta hraje svou úlohu při zpracování – pomocí skeneru a počítače dokážu z negativu vytáhnout o něco víc než v temné komoře. Někdy také používám digitální negativy, kdy po naskenování a úpravě přenesu data znovu zvětšovákem na fotopapír. Snažím se tedy oba nástroje propojit pro co nejlepší tvárnost a použití ke sdělení myšlenek výstavy.
Ve tvém portfoliu mě zaujalo, že ses během studia zúčastnil dokumentárních projektů v Nizozemí, ale také v Indii a Keni. Mohl bys říci přesněji, o co se jednalo?
V severní Indii jsem navštěvoval opuštěné chrámy a vesnice, kam utíkají buddhisté z Tibetu. V regionu Ladakhu a hlavně Zanskaru tak vznikla autentičtější kultura než ta, která je momentálně ve Lhase a okolí. V Keni a Amsterdamu to byl dokumentární projekt, který sledoval rodiny zasažené AIDS/HIV a na druhé straně vývoj vakcíny proti této nemoci.
Ve své diplomové práci „Obrazy zkušenosti“ ses mimo jiné zabýval dnešní realitou, ve které je všudypřítomné množství obrazů na internetu i všude kolem nás, také rozdílem mezi přímým a reprodukovaným prožitkem skutečnosti apod. Obrovský nápor vizuálních vjemů způsobuje mělké prožívání reality, neustálé pořizování fotografií škodí paměti apod. Na tuto teoretickou práci jsi navázal souborem fotografií, které se přímo vztahují k těmto teoretickým problémům – jak jsi sám napsal, každý z obrazů naznačuje určitý fenomén nebo vizuální archetyp.
Ano, vlastně je to trochu paradoxní – vyjadřovat se k přemíře vizuality zase fotkami. Ale možná se tak prostě snažím o nějaké zklidnění „prostoru“ a o jeho kultivaci, k posunu vnímání. Teoretické texty pro mě byly inspirací a věci, o kterých jsem přemýšlel, jsem poté ikonicky „nalézal“ v prostředí okolo sebe.
Právě u fotografie je velmi zajímavé rozlišení vidění uměleckého díla – fotografie v reálném, galerijním prostoru a v dokumentaci na počítači. Je zajímavé, do jaké míry je zkušenost z monitoru zkreslující i přesto, že se jedná o médium, které se zdá být nejlépe reprodukovatelné. Podobně je to s on-line prohlídkou, o které jsme mluvili. Nikdy nemůže nahradit skutečný prožitek z vystaveného díla…
To je hodně složitá věc, ale třeba u malby jsou její nenahraditelné vlastnosti popsány dost dobře: haptičnost, aura, formát a provázanost s prostředím (ať už v galerii nebo doma na stěně) a řada dalších věcí. To je s fotkou myslím stejné, i když se to kvůli snadnosti reprodukce často nezdá. A na druhé straně podmínky pro vnímání na straně diváka – možnost soustředění a plynutí myšlenek… virtuální prostředí to (zatím?) prostě neumožňuje.
Tvé fotografie odkazují na pomíjivost věcí kolem nás, pomocí detailů a drobností přikládají důležitost něčemu, čeho si běžně nevšimneme, a nahlíží tak na lidský život ze vzdálenější a citlivější perspektivy. V Galerii Jelení nyní vystavuješ soubor s názvem „Oko je palindrom“. Jak lze tento název chápat a jak se vztahuje k fotografiím? Jakým způsobem je možné zkoumat ve fotografii, jak naše osobní zkušenost, vzpomínky a emoce ovlivňují vnímání výtvarného umění?
Název výstavy pracuje s faktem, že naše vnímání reality je velmi výrazně ovlivněno naší předchozí životní zkušeností. Zrak je naším nejsilnějším smyslem, proto oko v názvu funguje jako metafora pro přenesení vnímání zevnitř ven. Stejně tak jako palindromatická slova čteme naruby, převráceně a jsou symetrická.
Výstavní program Galerie Jelení podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7, Nadační fond GESTOR pro Současné umění a GESTOR - ochranný svaz autorský, z. s.
Partneři: Kostka stav
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art
