On Second Thought 

Brit Jensen, Lucia Udvardyova,
Tatiana Heuman, Barbora Trnková

16. 12. 2022 – 22. 1. 2023
vernisáž: 15. 12. 2022, 18–20 hodin

kurátorka: Jennifer Helia DeFelice
ve spolupráci s Vašulka Kitchen Brno

Jennifer, ráda bych se zeptala, kdy byla založena Vašulka Kitchen v Brně a jak tento nápad vznikl? 

Na Fakultě výtvarných umění v Brně existoval už v roce 1992 ateliér Video-Multimédia-Performance (VMP), který měl intermediální charakter s velkým důrazem na video a nová média. Vedoucí ateliéru prof. Tomáš Ruller usiloval o to, aby program, i přes omezení v rozpočtech a vybavení, zahrnoval kontakt s aktuálním děním na scéně Art and Technology. Inicioval například sérii výstav s názvem Hi-Tech Umění ve spolupráci se sponzory Silicon Graphics, kteří měli v té době pobočku v Brně.

Iniciativa založit archiv vznikla přímo ze studijních potřeb. I přes to, že na to nebyly vyčleněné finance, sbíralo se, co se dalo, většinou přes osobní kontakty s mezinárodní scénou během návštěv výstav, sympózií, nebo institucí jako například Ars Electronica, V2 Lab for Unstable Media nebo European Media Art Festival Osnabrück. Woody i Steina Vašulkovi byly důležité osobnosti a častí návštěvníci ateliéru. Darovali ateliéru kopii archivu vlastních děl, pořádali přednášky a screeningy v rámci ateliérové výuky. K dalším významným mezinárodním osobnostem, které byly důležité pro zakládání VMP Media Archiv, patřili Chris Hill, Keiko Sei a řada dalších, kteří v devadesátých letech přijali pozvání do Brna. Společně se založením Vašulka Kitchen Brno se konečně splnil původní záměr, který vznikl už v raných devadesátých letech, tedy prostor pro uchování důležitých dokladů a historických milníků s odkazy k práci s novými médii, jak na místní scéně, tak v zahraničí. 

Spolek Vašulka Kitchen Brno, založený v roce 2016, získal tehdy, vedle digitálního archivu a mediatéky tvorby Vašulkových, do trvalého užívání několik Vašulkových tisků ze série Lucifer´s Commision a Triads, a také audiovizuální instalaci Woodyho Vašulky Light Revisited. Získání vlastního prostoru v Domě umění města Brna pak umožnilo prezentovat tato umělecká díla a rozsáhlý archiv veřejnosti, a vytvořit tak zázemí pro další výzkum, studium a doprovodný program. Již na začátku bylo záměrem, aby centrum fungovalo jako otevřená platforma spojující umělce, teoretiky a iniciativy v oblasti tzv. umění nových médií v českém i mezinárodním kontextu.

Mohla bys zmínit, jaké jsou současné aktivity této organizace a jakým způsobem vzniká program? Zaměřujete se často na spolupráci se zahraničními umělci?

Program VKB je tvořen rozmanitými aktivitami všech jeho členů. Pracujeme v mnoha směrech simultánně. Všechny osobnosti a aktivity tvoří takový ornament, který má všemožné tvary a povrchy z různých materiálů s potenciálem se dál vyvíjet, a který se dotýká různorodých zákoutí oboru nová média, umění a technologie - či umění a věda. Považuji za nejdůležitější uchovat pracovní model, který poskytne příležitost zrcadlit široké spektrum působení na poli umění nových médií po umělecké, akademické, teoretické, archivářské stránce. Považujeme za důležité navázat spolupráci s lidmi, kteří se dlouhodobě věnují tématům digitálních médií, umění a technologie, a teorie, která odráží současný stav naší koexistence s technologiemi, a kteří zároveň dokáží v jejich práci kreativně promítat svoji vizi, osobní interpretaci a reflexi.   

Během uplynulých tří let jsme uskutečnili několik desítek akcí, z nichž je těžké vybrat jen některé. Důležitá jsou pro nás všechna setkání s mezinárodními umělci, které vytváří určitou síť komunikace a kooperace. Velmi přínosná byla například spolupráce s Petrem Svárovským, což je český umělec působící dlouhodobě v Norsku. Připravil pro nás mobilní aplikaci Fleky, která vytváří specifického průvodce po brněnských podnicích se svérázným výkladem skupiny KKRD Boys. Joseph Nechvatal, americký umělec žijící ve Francii, představil ve VKB svoji celoživotní práci. Haraldur Karlsson, islandský umělec, absolvoval rezidenci v roce 2021, jeho výstavu Time Aside jsme spolu připravovali letos. To je několik příkladů z poslední doby. Stejně důležití jsou pro nás ale také umělci, kteří tu žijí, například Jiří Suchánek, Barbora Trnková nebo Helena Lukášová, se kterými jsme spolupracovali na uměleckých výstupech nebo na uměleckých workshopech a dalších programech.  

Výstava On Second Thought vznikla ve spolupráci právě s Vašulka Kitchen. Mohla bys říct, podle jakého klíče jsi umělkyně vybírala? Můžeš zároveň uvést i jednotlivá díla?

Původně jsem doufala, že dám prostor dílům Barbory Trnkové, která aktivně pracuje v oblasti net artu a digitálních médií už od svého studia na FaVU v ateliéru Tělový design. Nějakou dobu jsem zvažovala, jak vytvořit příležitost k prezentaci Barbořiných prací, protože se mi zdálo, že se hodně věnuje kurátorským a teoretickým projektům, a na základě našich nesčetných rozhovorů jsem byla zvědavá, co by výstava jejích děl zprostředkovala. Ačkoli existoval předběžný koncept, bylo stále jasnější, že budeme muset z důvodu časové kapacity autorky uvažovat o výstavě složené z několika děl. V předchozích letech jsem narazila na uměleckou praxi, která se sice neuplatňuje konkrétně v oblasti výtvarného umění v typickém smyslu, ale v která se svou podobou blíží ke spíše experimentálnímu výzkumu. Tento způsob práce se zdál být v souladu s Barbořiným přístupem, z čehož se postupně stal koncept vyjmutí děl z jejich původních kontextů a jejich zprostředkování publiku v jiném formátu. Například převzetí epizody z podcastu nebo webové stránky, z Vimea nebo YouTube, a vytvoření poslechových či diváckých situací. Dílo Kyanotypie, které je ASMR reinterpretací kyanotypie, je dalším příkladem extrapolace díla do fyzického prostoru, jakkoli nehmotného. 

Zajímavé je modré světlo v galerii. Při přípravě výstavy jsme mluvily o tom, že v určitou chvíli přes den nastává efekt, kterému se říká „blue moment“. Je to to, čeho jsi použitím této světelnosti chtěla docílit?

Pojem „blue moment“ v podstatě označuje období soumraku. S blížícím se svítáním nebo soumrakem se expoziční hodnoty všeho, čeho se světlo dotýká, přibližují. Nevznikají jasné světlé body ani hluboké tmavé stíny. Vzniká tak pocit pozastavení. V galerii jsem chtěla docílit pocitu jako ve fotografickém studiu. Modrá barva vychází jednoduše z díla Kyanotyp, který je styčným bodem celé koncepce. Opravit světelné podmínky je také odkaz k virtuálnímu světu 3D, kde můžeme zvolit pozadí nebo i k ranější technologii green nebo blue screen, který se používá při tzv. klíčování ve videu nebo ve filmovém průmyslu. Podobný prostor vidíme v díle How to Hypnopomp? od Tatiany Heuman, kde je neurčitý prostor, a spíš barva vytváří náladu z celého díla, divácká zkušenost potom vytváří pocit mimo prostorovosti. 

Dlouho jsem obdivovala práce audio dokumentaristky Brit Jensen. Myšlenka vystavit podcast Anatomie strachu mě zaujala. Autoři podcastu chtěli zaznamenat a převyprávět reálný strach skutečných lidí, okamžik po okamžiku. Také chtěli proniknout do nitra strachu, což je důvod, proč zvolili vypravěče v první osobě - vypravěči navíc vždy sdělují své vlastní příběhy - namísto hororového pohledu ve třetí osobě. Při tomto procesu narazili na některé zásadní aspekty toho, jak si obvykle představujeme a sdílíme svůj strach. Když je příběh o strachu vyprávěn zevnitř, je jemnější a pomalejší, více se týká vypravěče a méně vyvolává strach u diváka nebo posluchače. Tyto příběhy o strachu ponechávají prostor pro jiné věci než pro strach samotný, pro myšlenky, úvahy, stíny - a někdy i pro společenství. Alespoň tak příběhy v Anatomii strachu vnímají autoři.

U Lucie Udvyrdyové jsem zase obdivovala její roli jako žurnalistiky s hlubokým zájmem o elektroakustickou hudbu. Co se týká její performance, jedná se o meditativní zážitek, o improvizaci, o ponoření se do zvuku a vrstvení různých zvukových krajin do spletitého toku. Spíše než o intelektuální dílo jde autorce o navození pocitu uvolnění, protože přes den musí být v analytickém a konkrétním modu, takže se tak „uvolní“ od počítačů a přemýšlení. Taky proto používá analogové nástroje (ráda pracuje s DIY syntezátory, které ji na zakázku vyrábějí kamarádi).

Na výstavě hodně pracuješ se zvukem a konkrétně dílo umělkyně Báry Trnkové využívá tzv. ASMR. Mohla bys přiblížit, v jakém smyslu tuto specifickou zvukovou zkušenost umělkyně používá?

Barboře šlo o zkoumání materiality fotografie, o snahu vytvořit autoportrét nelidského materiálu přes proces nechávání fotografie působit na vlastní tělo, v tomto případě konkrétně technikou kyanotypie, protože při ní je možné míchat chemikálie a zažívat jednotlivé materiálové kroky na delší časové ose. A to včetně exponování. Aby ukázala v detailu a v reálném čase toto působení, rozhodla se využít techniky ASMR (autonomní senzorická meridiánová reakce) nahrávky. Jednak je možné slyšet tyto procesy, jednak také prožívání, které reprodukuje. To, co se odehrává při tvorbě kyanotypie, nechává autorka „otisknout“ do posluchače prostřednictvím co nejvíce bezprostředního zvuku. Pro umělkyni je zásadní zkoumat fundamentální moment působení jednoho materiálu na druh. Při tvorbě kyanotypie je vidět, jak jednotlivé materiály na jedince působí. Jak působí voda na sůl, jak působí fotocitlivá kapalina na papír, a jak na natřenou plochu působí světlo. A nakonec jak tento proces působí na autorku (materiál plný chemické látkové výměny), a následně co nejpřímější cestou (ASMR) na diváka.

Výstavní program Galerie Jelení podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 a GESTOR – ochranný svaz autorský, z. s. 
Partneři: Kostka stav
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, Náš REGION
a Mladý svět a UMA: You Make Art