Petr Pastrňák: Noční Arunáčala – práce
na papíře
21. 1. 2022 – 13. 2. 2022
vernisáž: 20. 1. 2022 od 18 hodin
kurátoři: Gabriela Kotiková a Jiří Kovanda
GK: Petře, patříš do generace umělců, jako je Jiří Surůvka nebo Petr Lysáček, kteří pocházejí též z Ostravy nebo jejího okolí a ve své době výrazně ovlivnili výtvarnou scénu. Znali jste se spolu ještě před tím, než jsi studoval na AVU, nebo jste se potkali až v Praze?
PP: S Jirkou Surůvkou a Petrem Lysáčkem jsme se znali z divadla, kde jsme pracovali jako kulisáci. Oni byli malíři, dělali výstavy, a tak jsem taky přinesl nějaké věci, abych mohl vystavovat s nimi. Když se pak v roce 1990 všichni hlásili na Akademii, tak jsem tam poslal také svoje obrazy a byl jsem přijat do ateliéru Milana Knížáka.
GK: Z tohoto regionu pocházejí též René Rohan, Vilém Kabzan, Jakub Špaňhel ad. Dá se říci, že se v té době dělo v Ostravě hodně věcí a scházeli jste se tam často na různých místech? Jiří Surůvka a poté René Rohan tam docela dlouho provozovali i galerii…
PP: Já jsem odešel z Ostravy v roce 1990 a ty, které jsi jmenovala, jsem poznal až v Praze.
GK: Na AVU jsi studoval v ateliéru Milana Knížáka, Michala Bielického a Jiřího Davida. Jak bys charakterizoval způsob vedení Milanem Knížákem? Jeho ateliérem prošlo hodně výrazných umělců, a pokud vím, často dával úmyslně „protiúkoly“ a zadával třeba umělcům, kteří pracovali konceptuálně, malovat obrazy podle malířů 19. století apod.
PP: Pokud bych dostal úkol malovat obraz podle malíře 19. století, tak by to pro mě byla radost, protože to jsem kdysi dělal a bavilo mě to. Ale já jsem naopak dostával různé jiné úkoly, které ústily ve vytváření různých multimediálních děl. Chtěl jsem samozřejmě uspět, ale nutil jsem se tak dělat něco, co mi nebylo vlastní. Sice se to líbilo, ale netěšilo mě to. Jinak ten ateliér fungoval dobře, určitě bylo hodně zajímavé tam být. Další rok jsem dostal nabídku jít do Lince na stáž na tamní UMPRUM, tak jsem tam odjel a strávil pak rok v Rakousku na designu. No a pak jsem byl ještě rok v ateliéru videa Michala Bielického. AVU nabízela různé možnosti a bylo lákavé je vyzkoušet. Nic z toho ale nebylo ono. Pak jsme si jednou v roce 1993 vzali s Bárou Němcovou u nich na chalupě v Českém ráji lysohlávky a to byl pro mě zlom. V každém ohledu. To mi otevřelo oči. Uvědomil jsem si, co mám v životě dělat. Začal jsem si pak hrát s barvami a malovat ty abstraktní obrazy. K Jirkovi Davidovi jsem se pak hlásil až na poslední rok, kdy bylo jasné, že už budu jenom malovat.
GK: Vystavoval jsi často na výstavách, které organizovali manželé Ševčíkovi. Také jsi spolupracoval s Galerií MXM. V té době tu nebylo moc umělců, kteří by malovali abstraktní obrazy. Důležitou postavou byl tehdy Jiří Georg Dokoupil. Znali jste se? Měl jsi rád jeho práce?
PP: Manželé Ševčíkovi chodili už do ateliéru Milana Knížáka. Líbily se jim moje školní práce a vystavovali je na několika společných výstavách. Ale věci, které jsem tehdy ve škole dělal, to nebyla cesta, kterou jsem chtěl pokračovat. Naše spolupráce začala až později, kdy jsem začal malovat abstraktní obrazy. Přijali mě do Galerie MXM, což pro mě byla opravdu čest.
S Jiřím Dokoupilem jsme se potkali až později. Měli jsme společný ateliér ještě s Jakubem Špaňhelem. Pro mne bylo setkání s ním v mnoha ohledech důležité. Ne proto, abych viděl, jak obrazy maluje, ale kvůli celé koncepci práce. Poradil mi třeba, že mám každé téma dokonale vyčerpat, což jsem do té doby nedělal. Vše jsem jenom tak nakousnul. Takže to se pak změnilo.
GK: Pokud maluješ, používáš často jako předlohu fotografii? Je to v něčem pro tebe příjemnější, než malovat v plenéru? A je to případně proto, že v plenéru je hodně rušivých věcí, které brání soustředění?
PP: Používám nejraději nějaký obrázek, podle kterého maluji. Často je to motiv, který už znám hodně dlouho. Snažím se to zpočátku nějak vystihnout, a když se to třeba nepovede, tak to rozjíždím někam jinam. Předloha může být jenom jakýsi základ, od kterého se to pak odvíjí. Není pro mne totiž jednoduché začít malovat abstraktní obraz jen tak z ničeho. Proto je dobré vyjít z nějaké předlohy, a všechno se pak následně už odvíjí samo. Maluji přímo nebo používám projekci, ale samotná předloha není moc důležitá. Zásadní je nepropásnout chvíli, kdy se přihodí na obraze něco opravdu zajímavého, což se mi ne vždy povede, protože to nemusí být hned jasné. Malování venku si občas zkouším, ale neočekávám od toho nějaký přesvědčivější výsledek. Pro mě je důležité dosažení nějaké nové události, která se na plátně odehraje, a k tomu potřebuji koncentraci a zázemí v ateliéru.
GK: V kterém roce jsi jel poprvé do Indie? V jaké době ses rozhodl, že tam chceš strávit více času?
PP: Přijel jsem v roce 2004 a zpočátku jsem trávil v Indii šest měsíců v roce, pak se to prodlužovalo a teď už jsem tady většinu roku.
GK: Práce vystavené v Galerii Jelení jsou vytvořeny štětcem, akrylovými barvami na papír. Někdy používáš též techniku stříkání pistolí nebo vymývání barvy. Jak se tato technika vymývání používá?
PP: Spočívá to v tom, že namalovaný obraz zcela nebo částečně před zaschnutím odplavím vodou. Je tam velký prostor pro nečekané zvraty, které to pak posouvají někam jinam. Vytváří to jakýsi negativní efekt, který mě na tom baví.
GK: Na výstavě se objevuje indická posvátná hora Arunáčala. V jaké části Indii se nacházíš, máš někdy možnost ji malovat přímo a trávit čas pohledem na ni?
PP: Žiji v jižní Indii v blízkosti hory Arunáčala v jednom ašrámu, kde pracuji na zahradě. Horu mám sice na dohled, ale když ji maluji, používám jako předlohu obrázek nebo kresbu, kterou si vytvořím. Ale malovat hotový obraz naživo, to většinou nedělám.
GK: Zajímavý je též portrét, který se na výstavě objevuje. Mohl bys upřesnit, kdo je na něm zobrazen a jakou techniku jsi u něj použil?
PP: Je to namalované stříkací pistolí. Používám normální velkou stříkací pistoli. Je to portrét jedné indické ženy, kterou mám rád.
GK: Vznikala tato díla v Indii, nebo maluješ v době, kdy jsi v Čechách? A z jaké doby pocházejí práce na papíře, které jsou na výstavě představeny?
PP: Práce, které jsou na výstavě, vznikaly mezi roky 2003 až 2008. Všechny jsem dělal v období svého pobytu v Čechách. V Indii jsem tehdy moc nemaloval, spíše si jen zkoušel. Práce na papíře jsem vytvářel většinou jako zkoušky toho, co budu malovat na plátno. Ovšem mnohdy se stane, že ty papíry dopadnou nakonec líp než ty plátna. Papíry mi i připadají tou svou jemností pro takový způsob práce vhodnější. Ale je těžké je pak vystavovat, jsou na to třeba speciální rámy a musí se to dát pod sklo, spousta potíží. Proto jsem větší papíry ani nikdy nevystavoval. Teď ale jsem nadšený, jak se vám to podařilo v galerii nainstalovat, z toho jsem měl vždycky obavy.
Výstavní program Galerie Jelení podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 a GESTOR – ochranný svaz autorský, z. s.
Partneři: Kostka stav
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, Náš REGION
a Mladý svět a UMA: You Make Art
