Karolína Liberová: Please Do Not Come in We Are Temporarily Close(d)

23. 6. – 16. 7. 2023
vernisáž: 22. 6. od 18 hodin

kurátor: Filip Jakab

Možná jste neměli chodit. Jsme v tmavém režimu. Možná uslyšíte šepot z koutů dnešního života. Please Do Not Come in We are Temporarily Close(d)*. Jste už uvnitř?… Jsme dost blízko? Není to filmová scéna, i když by mohla být. Taky by to mohl být pozůstatek ze site-specific mýdlové opery, shluk pokřivených charakterů znovuzrozených mezi květnem a červnem '23: dekonstruovaná sedačka, něco jako židle, mnohoramenný stojan, houpací kůň položený bokem na zem, stojící televize… jde o to, že se tu něco doopravdy stalo. Něco se stalo, v tomto neúprosném vedru. „Něco hrozného se stalo?“ ptáte se… Dovolili jsme si vstoupit dovnitř a započít naši verzi zkrášlování… „Říkáš, že jsi ledová královna, ale léto máš v krvi, nemůžeš si pomoct, ale staneš se sluncem.“(1) Objekty jsou rozmístěny v prostoru tak, jak byly, když se to stalo. „Kdo nebo co je udělal takovými, jakými jsou? Proč jsou takové, jaké jsou?“ zeptali jste se znovu…

Jsem odstrašující pozorovatel. Píšu, abych vykreslil některé ze společenských událostí, v nichž se lidé náhodou ocitají. Třeba když poletují od jednoho k druhému, nebo si všímám, jak se někteří lidé chovají v bezvýchodných konverzacích, nebo když se potí a pot prostupuje místností, když se cítí trapně anebo když se snaží předstírat a nedokážou lhát, protože toho nejsou schopni… Vcítili jsme se, ale šli jsme dál. Zjistili jsme, že tyto objekty jsou napůl rozervány, v transgresi a po něčem. Tělo a mysl bzučí v útrobách transakčních vztahů, ve hrách, které dnes hrajeme. Ony pokřivené postavy, bulimické objekty, pořád dostatečně energické, vystavující na odiv své holé, lesklé kosti vnějšímu světu. Možná proto, že jejich obnažené struktury vystrkují frašku směrem ven od těla, nezbytnou pro celý svět. „Musí snad pro svou krásu hladovět?“ zeptali jste se… A jak to já mám vědět?

Když vstoupím do výstavního prostoru, první, co mě zajímá, je drink. Nedotčený a dokonalý. Nápoj je předkrm. Je to toast. Společenský „fuckie-fuck“… Stává se Vám totéž? Bezstarostně vypiju svoji první skleničku červeného vína a jdu se vmísit mezi lidi. Ani nevím, jak chutnala. Rozhlížím se, kdo pije stejně rychle jako já. Nikdo si netroufá. Vy padavky, pomyslím si pro sebe a prohlížím si něčí příšernou volbu bot. Tvář mi bobtná. Odložím plastový kelímek na stůl a pluji prostorem dál, jako by na mně záleželo. A pak vidím tebe a tebe, a taky Vás, s jakým odstupem na objekty nahlížíte. Je to OK. Však se na ně díváš po svém. Můžeš říct, že se před tebou něco děje – čelíš tomu, díváš se, soudíš, slyšíš, cítíš, zíváš, lapáš po dechu a hledáš smysl. Stalo se něco strašného? Něco strašného se tu mohlo stát, ano. Čekali jste to? „Co se tu stalo mezi objekty v prostoru, jejich obrysy a námi? Co se děje?“ ptáte se znovu sami sebe před site-specific instalací, uprostřed „role-play“** objektů a jejich porézních textur.

Aktivace zní takto:
„Kde je moje Wendie Demmm věcička?“
„Holesssszzz, ding ding dong,“ křičely přízraky.

Působí to na mě tak, jako by se objekty svlékly až do morku kosti a navrátily se do svého původního stavu. Stejně tak, jakým způsobem se my, svět jako celek, profilujeme – minimální úsilí, maximální apatie. Jako ty dvě kostnaté tanečnice na klíně, nebo jsou to motýli? Ne, pro dnešní večer hrají několik rolí najednou. Mnohocharakterové obsazení. Nechejte je rozkvést svými názory. Doufám, že se teď cítíte vítanější. Mimochodem, jsem stále střízlivý a mluvím na židli, která se dívá na nahé paže kovového stojanu, který nese několik sklenic s vodou. Jednu si vezmu, abych se rehydratoval. Je pro mě jakousi krystalickou zásobárnou vody a to mě uklidňuje. Detaily; kovové trubky – čalouněné, odkryté, pochromované, uhlazené kolem svých zarezlých částí, nyní osvěžené a naolejované kolem dokola. A přesto, některé „ležely na podlaze a předstíraly, že jsou mrtvé, ony, úplně ploché“(2). Objekty zrcadlí to, co si myslíme, že o nich už dávno víme. Ale co když jsou jim jejich původní části odebrány a ony i přesto žijí dál? Podobně jako u amputovaných končetin, i u nich se při odloučení stává, že proměňují svůj dřívější charakter skrze zjemnění: nechávají na sobě spočinout třpytivý korálkový top, nechávají přes sebe padat rukávy směrem dolů. Usmíváte se na zbytek davu a nevíte, co si máte myslet. Jste v nesnázích a přikyvujete. To je v pořádku. Stejně tak tyto dny dýchá i svět jako celek.

Houpací kůň leží na boku, hlavu má poklidně opřenou o zem, jako by olizoval podlahu nebo jako by čekal, až přijde jeho role s doposud neznámým scénářem. Možná křičel v extrémní agónii, jako by byl živý. Není tomu tak. Houpací kůň vypadá, jako by byl zavakuován, anebo ochráněn vrstvou průhledného plastu. Skoro to působí, jako by ho někdo vysál. A já bych si přál, aby tomu tak bylo. Připomíná mi to scénu, v níž Patrick Bateman, manažer investičního bankovnictví a šílený psychopatický vrah z filmu Americké psycho (2000), otevře průměrnou ledničku v newyorské Upper East Side. V ní vedle zmrzlinového sorbetu, který Patrick nabízí svému objektu zájmu a osobní sekretářce v jedné osobě, Jean, vidíme useknutou a zamrzlou ženskou hlavu zabalenou do průhledného plastového obalu. Patricka Batemana hraje Christian Bale a Jean ztvárňuje Chloë Sevigny, jejíž blonďaté vlasy s ofinou se neuvěřitelně lesknou. Zajímalo by mě proč, ale to je teď zbytečné. Zaměřme se na samotný materiál. Může vysát život ze všeho, co v sobě uzavře, a přesto může také chránit – alespoň na určitou dobu – to, co je uvnitř (neznámá hlava uvnitř Patrickovy ledničky v Upper East Side). Podle zprávy Americké chemické společnosti z roku 2022 se průměrná doba rozkladu plastů odhaduje na 20 až 500 let, samozřejmě v závislosti na několika místních faktorech. Plastová vlákna jíme nebo dýcháme, chtě nechtě. My, ryby… konzumujeme ryby, život požírá život. Zabalujeme, „ochraňujeme“ cokoli, téměř každé místo na této planetě. Oním zdánlivě spokojeným houpacím koněm zabaleným do plastu můžeš být i ty sám. A ty a já a my také. Balený, nebalený – určitě ne zotavený. Protože za časomírou světa se někdy můžeme objevit tváří dolů, chráněni sami sebou jako ten zabalený houpací kůň mířící do propasti strachu, že bude přečten a že bude vyřčeno, co je s námi špatně – i když to nechceme slyšet a být sami sebou konfrontováni. Na druhou stranu, projevit zranitelnost znamená vypustit strach ze života a nahradit ho respektem, po doušcích, s přijetím možného pádu a selhání.

Podívejte se na tyto objekty, jejich vrstvy. Jedna vrstva kamufluje vrstvu druhou, nahrazuje kůži, určuje jejich osobnost, zaměňuje psychologii, která předstírá, že je něčím, čím ale ve skutečnosti není. Je to hra pocitů a charakterů. Stejně tak jako když se odehraje něco strašného, strach samotný je schopen obrátit naše vnitřní orgány vzhůru nohama. Ačkoli navenek některé z tváří předstírají, jako by se nic nestalo: „Dívka vypadala díky make-upu tak zoufale, pomyslela jsem si. Lidé byli k sobě samým tak neupřímní, co se týče oblečení a osobnosti."(3) Její tělo, její volba. Osobní existenciální příručka? Pochybovačné poznámky třicátnice? Jak se skrýt sama před sebou? Skrze díru v papíře? „Prázdnoty,“ syčí do éteru. „… Nemůžu se před Tebou skrývat, tak jako před sebou samým, Až když jsem s Tebou, vzpomenu si, kdo jsem, Tvá láska je plná, Tvá láska je vyzkoušená a upřímná…“(4)

Spolu s objekty jsou tu i slova. Povrch těchto slov je téměř kluzký, jako by přetékal obrazovkou a prosakoval až do našeho ušního kanálku. Dokážete se s nimi neztotožňovat? Kompozice složené ze slov, hádanek a volných rýmů pohlcují vás i tebe, i nás. Slova do sebe narážejí a skládají se do rýmů, jež lemují okraj života, o jehož naplnění sníme, ale zdá se nám, že nám protéká mezi prsty. Říká se, že když slova proudí a vyměňují se mezi lidmi, stávají se jazykem. Jazyk se třpytí jako ta ocel. Pálí, když je vroucí hmotou, a zamrazí, když vychladne. Slova také zjemňují, umí zaobalit, vyplnit a vyhladit. Žlutavé pěny. Tak vzácné, když stárnou. Pamatují si pravdu. To, co jste si mysleli, že víte, jsou jen kecy, dodávají. Teď už je všechno jinak. Čas prochází vrstvami žlutavých pěn. Pamatují si pravdu. Věřte jim. Slova vylétají jako včely z úlu a pokrývají kostnaté struktury. Instalace koliduje v centru místnosti, odfalešňuje se a hledá cestu ven. Děraví se vzájemnými pohledy, pronikají svými povrchy jako soft-core verze masakru motorovou pilou. Mlýnek. Žlab. Prostorový výřez. Vyschlé emoce. Řekl někdo Ally McBealová? Sakra, teď se stalo to, že už nikdo nic neříká. A je mrtvolné ticho. Snad promluví instalace sama: „Možná tě oberu. Stáhnu z tebe kůži. Jsem ne-umělecký… Všichni se na mě odvažují zírat a já se nechci dívat na nikoho, ani na tebe. Nikdo – je naše jméno. Od-jmenuj ho, aby se nevypařil. Odrážím se… zmítám se. Jsem padající židle a zírám do prázdna, tam, kde se prostor začíná vymazávat. Vymazaný prostor je zkažený. Nezbývá mi nic jiného než zůstat někde na tomto světě – jako ten plast. Kdo ví, dvacet nebo pět set let. Věřte mi, vidím se v lepším světle než kdokoli jiný kolem mě, a proto přecházím z tmavého režimu na úsporný.

Filip Jakab

*Prosím nevstupujte, máme dočasně zavřeno. (closed = zavřeno / close = nablízku)
** Hraní rolí / charakterů

(1) boygenius, True Blue, the record – Julien Baker, Lucy Dacus, Phoebe Bridgers, 2023.
(2) Karolína Liberová, Please Do Not Come in We Are Temporarily Close(d), 2023.
(3) Ottessa Moshfegh, Bettering Myself z Homesick for Another World, 2018, s. 9.
(4) boygenius, tamtéž.

Výstavní program Galerie Jelení podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, 
Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 
a GESTOR – ochranný svaz autorský, z. s. 
Partneři: Kostka stav
Poděkování: Joinmusic
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net a artalk.cz