Martin Janíček: Retro-Repro

8. 9. – 1. 10. 2023
vernisáž: 7. 9. 2023 od 18 hodin
volná hudební improvizace Martina Janíčka, Martina Alacama a Michaela Delii: 20. 9. 2023 od 19 hodin

kurátorka: Gabriela Kotiková

Rozhovor Martina Janíčka s kurátorkou výstavy Gabrielou Kotikovou

GK: Výstava Repro-Retro kombinuje fascinaci českým kutilstvím, fenoménem reproduktoru a terénních nahrávek, které pořizuješ a občas využíváš. Často pracuješ i s nalezenými předměty, ze kterých sochy-nástroje vyrábíš. Jakým způsobem jsi ve své práci dospěl k tomu, že jsi začal propojovat vizuální stránku svých děl se zvukem? Zajímalo tě propojení se zvukem již od počátku? Studoval jsi na Akademii výtvarných umění v letech 1990-1997 u Milana Knížáka, část studia jsi pobýval i v ateliéru Michaela Bielického a Miloše Šejna, kde jsi později působil několik let i jako asistent.

MJ: Začal jsem studovat na AVU v roce 1990, takže jsem byl v prvním porevolučním ročníku. Jednou jsme hráli se skupinou Vlaky v trysku v ateliéru, a protože Milan Knížák měl 50. narozeniny, dostal chuť si zabubnovat a chvíli hrál místo mne. A pak se mě zeptal, když jsme řešili pracovní postupy, proč to vlastně nezkombinuju, zvuk a sochařinu... A od té doby jsem měl svoje zájmy jasné. V té době byla v ateliéru naprostá pohoda, strašně moc se tam toho dělo, všichni něco zkoušeli a Knížák se všem věnoval, neměl ještě jiné funkce.

Během let jsi se zúčastnil mnoha výstav, rezidencí a sympozií – již za studií v klášteře Plasy ve spolupráci s Milošem Vojtěchovským. Postupně se okruh tvých kontaktů rozšířil na mnoho mezinárodních spoluprací a pobytů v Glasgow, New Yorku, Japonsku apod. Součástí výstav byly jednorázové koncerty a improvizace s mnoha různými lidmi, jako jsou Phill Niblock, Michael Delia a mnoho dalších. Jaké máš hudební vzdělání? Bylo to klasické hudební vzdělání, na které poté navázala improvizace a používání vlastní nástrojů a ozvučených objektů?

Vzdělání v hudbě mám klasické klavírní, asi dvouleté, a pak jsem později hrál na bicí. Ale držet se not bylo dost jinde než bigbeat, který jsem tehdy chtěl hrát, takže jsem pak hodně odposlouchával podle písniček... Poslouchal jsem tehdy spousty nejrůznější muziky, industrial, kytarovky, alternativu, ale i současnou vážnou hudbu.

Mimo oblast výtvarného umění jsi byl určitou dobu členem seskupení Mamapa, které spojovalo divadlo a performance, nebo hudebního seskupení Orloj Snivců. Zajímavá je však myslím i méně známá dávnější historie, která se váže k době komunismu a souvisela právě s bigbeatem a prostředím nezávislé kultury. Zahrál sis třeba i s kapelou Národní třída, ve které byli mimo jiné Jáchym Topol, Vít Kremlička ad. V jakých letech to bylo a jaké na to máš vzpomínky?

To vzniklo tak, že jsme začali hrát se spolužáky z učení a byl problém, kde zkoušet, protože to vždycky někomu vadilo... A jednou přijel Vojta Stádník a říkal, že by zkusili zkoušet u nás v ateliéru. Jenomže my jsme ještě v té době neměli elektřinu!! Ale můj podnikavý otec sehnal generátor na benzín. Litr benzínu stačil na hodinu, a na to se pak kapela složila. No, takže do týdne se objevili Jáchym Topol, Viktor Karlík, Vít Kremlička a později spousta dalších, a začala skvělá éra zkoušek, které se často protáhly do mejdanu, a pak zcela podle receptu PPU u nás Ludvík Hradílek a Tereza Muchová uspořádali oslavu svatby a udělali jsme normální festival.

Museli jste tenkrát chodit na přehrávky? Do jaké míry hrozilo zakázání koncertu, předvolání na Státní bezpečnost atd.?

Koncerty byly možné tam, kde někdo měl odvahu nebo nevěděl, co ho čeká. Takže občas se něco podniklo v hospodě někde na okraji Prahy nebo mimo Prahu. Na přehrávky jsem nikdy nechodil, neměl jsem ambici hrát oficiálně s povolením. Zakázané byly všechny skupiny, které narušovaly socialistický způsob života. Během jednoho koncertu jsem to zažil, když jsme hráli v Žižkovském divadle v sestavě s Davidem Janečkem, Milošem Bártou, Martinem Johnem ad., a pořadateli se to nelíbilo a prostě vypnul proud. Ale my jsme pokračovali na bicí, tak nám rozebrali bubny...

Dá se říci, že jsi tím pádem znal i další výrazné osobnosti českého undergroundu, jež ovlivnily tvé působení, které přesahuje úzkou oblast výtvarného umění? Mezi výtvarnými umělci to nebylo tak běžné a z dnešního pohledu je zajímavé vracet se k této době, která byla naprosto odlišná od té současné.

Od roku 1976, kdy jsem nastoupil do učení v podniku Umělecká řemesla, jsem se dostal do společnosti stejných lidí, jako jsem byl já. Tam jsem se potkal s Davidem Němcem, Michalem Prokopem, Ludvíkem Hradílkem, Pavlem Veselým, Liborem Krejcarem a zmíněným Vojtou Stádníkem. A rychle nám došlo, že jsme tam všichni proto, že jsme se nedostali nikam jinam, protože jsme nebyli z komunistických rodin. Některé rodiny byly více aktivní, Němcovi, Hradílkovi, některé méně. Takže jsme se rychle spřáhli. V té době mi bylo patnáct, šestnáct let, hledal jsem, zajímalo mě všechno, náboženství, filozofie, umění, kultura, hudba, divadlo. Chodili jsme na jazzové dny, ty byly oficiální, protože je organizovala Jazzová sekce. Pak po podpisech Charty 77 se organizovaly bytové přednášky, Ladislav Hejdánek, Petr Rezek, Jan Němec a spousta dalších a tam jsme se potkávali se spoustou zajímavých a aktivních lidí.

Výstavní program Galerie Jelení podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 
a GESTOR – ochranný svaz autorský, z. s. 
Partneři: Kostka stav
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net a artalk.cz