Ondřej Homola: První ranní hvězda

13. 12. 2024 – 19. 1. 2025
vernisáž: 12. 12. 2024 od 18 hodin

kurátorka: Gabriela Kotiková

GK: Ondro, v nedávném rozhovoru ses zmiňoval o tom, že nápady na obrazy u tebe nevznikají v ateliéru, ale často v náhodných okamžicích během dne. Je to tedy tak, že vizuální vzpomínku nebo pocit je možné zaznamenat pár slovy, nebo si vytvoříš kresbu, fotku, ze které později vycházíš?

OH: Někdy je to tak, jak už jsem se kdesi zmínil. Nosím po kapsách zápisníky – a když tu věc nebo pocit potkám, snažím se to zaznamenat slovem nebo rychlou kresbičkou. Někdy si to jen zapíšu do poznámek v mobilu, to se pak zpětně i sám něčím překvapím a kroutím užasle hlavou, protože se stane, že se to vytrhne z toho místa a času, a pak to nějak vybledne a já už nevím, k čemu se to odkazovalo. Obvykle to nahradí něco dalšího, a leckdy silnějšího. Mám rád poezii, ta mne v poslední době taky hodně inspiruje.

Zdá se mi, že většina z nás žije ve stereotypu, hodně vizuálních zážitků se opakuje každý den, pohybujeme se na stejných místech, jezdíme tam a zpět do práce stejnou cestou. A je to tedy nejen stereotyp činností, ale i vizuální stereotyp. A teprve na cestách, třeba cestou ve vlaku apod. se mozek najednou aktivuje a má jinou energii. Ta se potom delším pobytem na jednom místě zase ztrácí. 

To je pravda, snažím se tomu stereotypu vyhýbat, už vlastně jenom tím, že jsem se rozhodl pracovat jako umělec. Toto rozhodnutí mi přineslo to, že žádný ze dnů, které žiju, není vlastně nikdy stejný. Rád občas změním trasu, která by se jinak opakovala. Už proto, že se tam rýsuje možnost pro náhodu nebo překvapení. Proměnlivosti mám rád.

Na výstavách většinou pracuješ s celým prostorem, vytváříš rozsáhlejší instalace, ale velký význam má stále obraz sám o sobě. Dá se říci, že vycházíš z toho, že namaluješ nejdříve obraz, kterému až později dáváš ten prostor a rozšiřuješ pole možnosti jeho vnímání?

Většinou mám nějaký celkový rámec, ve kterém se mé téma pohybuje. Pak hledám ty jednotlivé části, které se snaží myšlenky podpořit a rozvrstvit dané téma tak, aby mi nějak dávalo smysl. Rád pracuji s různými pohledy na danou věc, i mediálně.

V Galerii Jelení jsi poprvé vystavoval v roce v roce 2015, tedy před deseti lety. Je to zajímavé srovnání. V té době jsi pracoval hodně s instalací a fotkou, kolážemi i videem. Je to tak, že ses ale během těchto let postupně od nových médií částečně odpoutal a nezajímají tě už tolik jako dříve?

Mám pocit, že mě aktuálně fascinuje fyzická existence umění, stejně jako ten proces. O video a hudbu se zajímám, ale nejspíš se mi to aktuálně neprolíná s něčím, co chci sdělit.

Dá se porovnat, jak se změnil tvůj přístup k umění tenkrát a dnes? Bylo to tak, že jsme v té době byli mnohem více okouzleni novými technologiemi, na rozdíl od dnešní doby, kdy už se od nich potřebujeme alespoň na chvilku odpoutat?

Dost možná. Některé typy virtuality mne děsí a fascinují zároveň. Nějak podvědomě ale prahnu po klidu a rovnováze, kterou hledám právě v analogovém přístupu k prožívání.

Od té doby se změnilo také to, že jsi pedagogem na FAVU a spolu s Luďkem Rathouským vedete ateliér Malba II. Často tedy musíte řešit problém, jakým způsobem studentům vysvětlit, jak se pozná dobrý obraz a jak rozlišovat mezi lepší a horší kvalitou. Tato kritéria se dají těžko formulovat, vznikají spíše zkušeností a vzděláním atd. Jako pedagog sis ale nejspíš musel vytvořit vlastní způsob, jak studentům toto formulovat.

V práci se studentstvem se od začátku snažíme o dialog. Nikoho netlačíme, neohýbáme. Společně hledáme východiska, jak rozvinout jejich schopnosti, pokud možno tím nejlepším směrem. Největší radostí a ideálním stavem je, když se ze studujících časem stanou kolegyně a kolegové, které v provozu potkáváme. Myslím, že je důležité a dobré si nějak vzájemně držet palce, protože jak umělkyně a umělci, tak i kurátorky a kurátoři a celá řada neméně důležitých pracovních pozic, někdy i neviditelných, spoluutvářejí křehký biotop umění, vlastně celé kultury. Osobně se snažím vždy o empatický pohled na věc, je to vnitřní kompas, který používám.

Při přípravě současné výstavy v Galerii Jelení jsi mluvil o tom, že se budeš zabývat tématem ranní hvězdy Jitřenky, jejím popkulturním odkazem a významy, které s sebou nese. Výstava podle tvých slov má být poetická pocta krásné inspiraci, radost z toho, že člověk vlastně je…

Ano, občas mám nutkavou potřebu podívat se na sebe a svůj život z odstupu. Hvězdy, byť jde o starý a pro leckoho ohraný symbol, právě tuto perspektivu nabízí. Svítí a shlížejí na nás jako na lidstvo od počátku časů. Jsou jim fuk naše každodenní starosti, naše volby, my. Hvězdy jsou a vypadá to, že asi i budou, i když občas nějaká zanikne. Nemají pro nás žádnou odůvodnitelnou hodnotu. Nevznikly k užitku člověka. Ale lidé je odnepaměti rádi sledují, popisují, zkoumají anebo se z nich jen radují. Hvězdy obecně jsou spojnicí se všemi generacemi lidí, které jsme na tomto světě vystřídali, je to vizuální jazyk beze slov.

Na výstavě je mimo jiné šachovnicová podlaha. Tento model šachovnice se objevil i několikrát v tvých dřívějších obrazech… Je to také nějaký symbol, který má pro tebe svůj konkrétní význam?

Šachovnice pro mě znamená prostor pro hru nebo příležitost nahlédnout na věci ze dvou rozdílných úhlů pohledu. Zároveň mám rád jednoduchý rytmus černá – bílá. A v neposlední řadě přiznávám, mám rád šachy, i když v nich nevynikám. Baví mě ta hra.

Tím, že jsi podlahu takto natřel a „povýšil“ na úroveň ostatních vystavených děl, se z galerie stal kompaktní prostor, ve kterém jsou další předměty na zemi. Návštěvník se ocitá uvnitř díla a není si jistý, kam až smí chodit a kam ne. Je překvapivé, jak tento relativně malý zásah stačil k takto intenzivnímu pocitu – nebylo ani třeba stavět složitou architekturu výstavy.

Baví mě pracovat s minimálními prostředky, které mohou výrazně změnit výsledek. Fascinuje mě hranice mezi úsporností a plností. Rád pracuji site specific. Podlahy mě zajímají dlouhodobě jak v architektuře, tak i jako nosiče historie. Líbí se mi jejich patina, otevírá se tím prostor pro představivost. Otisk ruky v Altamiře.

Součástí výstavy je i starožitná skříň. Do jaké míry je pro tebe důležitá práce s předměty, které mají svoji historii a paměť? Už jen pohled do tvého ateliéru ukazuje zajímavé konstelace předmětů, které společně s tvými malbami vytvářejí situace, které by fungovaly jako umělecké dílo i jako fotografie.

Tuto barokní skříň jsem našel v jednom bazaru a totálně mě uhranula. Zaujalo mě nejen řemeslné zpracování, ale i netypické nožičky. Později jsem zjistil, že je to nejspíš jeden ze dvou dílů nábytku, který sloužil jako vitrína na nádobí. Navzdory stáří mě nepřestává udivovat, jak to někdo dokázal vyrobit. Na výstavě je jako připomínka na generace, které tu byly před námi.

Zaujalo mě také, jak jsi mluvil i o tom, že svými výstavami chceš komunikovat přesvědčení, že život, i přes to všechno, čím jsme jako lidé zkoušeni, může být pěkný. V tom smyslu, že chceš lidem dát příležitost objevovat všední prožitky z jiné perspektivy. Řekl jsi přímo, že tvoje umění je i o tom, hledat drobné věci a chválit je. Připadá mi to jako důležitá myšlenka v dnešní době, kdy mají umělci často pocit, že skrze umění musejí poučovat, vysvětlovat a napravovat svět.

Snažit se vysvětlovat a napravovat svět beru jako součást umělecké praxe, a vlastně to svědčí o humanistickém přesvědčení těch, co o to usilují, jsme v tom společně. Umění jistě může měnit svět, ale mám pocit, a možná se mnou nebude leckdo souhlasit, že to dělá poněkud pomalu a s časovým odstupem. Umění instantně mění aktivní aktérky, aktéry - mění nás, co ho pro někoho děláme, a teprve až pak recipienty. Po cestě totiž poznáváme, prožíváme, a teprve na základě zkušenosti můžeme změnit svůj dosavadní úhel pohledu. Obávám se ale, že dokud majoritní společnost nepřijme celkový kulturní život jako důležitou složku a součást života za svou, bude i nadále složité palčivá témata skrze umění artikulovat. Věřím ale, že i přes tuto snahu je dobré neztratit radost z umění, tvorby a přítomnosti.

Ano, mám pocit, že v dnešní době válek, ekologických problémů a všeho, co se děje, je cenné, když nám umění umožní zastavit se, soustředit a vnímat i určitou jemnější citlivost k okolnímu světu. A ta nakonec dokáže napomoci více, než se může zdát.

Samozřejmě nás všechny tyto nešťastné okolnosti aktivně obklopují. Je těžké se neuzavírat ve svých bublinách. Občas mám pocit, že nás tyto katastrofy dohánějí a voda se zvedá, ostrov se zmenšuje a salámovou metodou přicházíme o pocit domnělé stability. I když tohle všechno vím, rád bych se pokusil alespoň malým odleskem mé výstavy sdílet obyčejnou a křehkou naději.

Výstavní program Galerie Jelení podporují Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 a Rozvojový a podpůrčí fond GESTOR 
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, artalk.cz a ArtRevue