Ruslan Vysokikh
Císař

6. 9. – 29. 9. 2024
PRODLUŽUJEME: do 6. 10. 2024
vernisáž: 5. 9. 2024 od 18 hodin

kurátorka: Sláva Sobotovičová

Podvědomě čekám, že se něco musí stát

(rozhovor Slávy Sobotovičové s Ruslanem Vysokikh)

SS: V čem se divák ocitne, když vstoupí do výstavy?

RV: Je to pokoj člověka, lidské hmoty, do kterého divák vejde jako do snu. Chci pocit nereálnosti: sedí tam figura třikrát větší než člověk, kouká na televizi, která je stará, všechno je tmavé. Koukáš, soustředíš se na detaily, ale všechno, co je kolem, neexistuje. Není kontext.

Součástí strategie imerze je šok z procitnutí na konci. Jako v kině, když se ponořím do toho, co je na plátně, ale pak se rozsvítí a vidím, že jsem v sále, že někdo vedle sedí, že venku prší… To je nějak traumatické, ne?

Ano, náraz s realitou. Kino je dobré srovnání. Člověk žije filmem, a pak se bolestně – anebo úlevně – vzbudí. Moment vstupu do situace a výstupu z ní je důležitý. Chtěl bych dosáhnout výrazné atmosféry, ale s minimem prostředků. 

Když jsem se ptala na centrální umístění a natočení instalace paralelně se zdmi, mluvil jste o eliminaci dynamiky a o detailu, který obsahuje napětí. 

Zajímají mě zvraty ve formě, které naznačují pohyb. Statičnost je taky napětí, k něčemu vybízí. Pro tento projekt je to dost podstatné. Chtěl bych zobrazit něco jako zkostnatění duše. Když je něco ztuhlého, podvědomě čekám, že se něco musí stát. 

Plánujete performativní zásah do instalace. Možná i to je zvrat?

Sochu bych mohl zaformovat na konci výstavy. Hlína mezitím uschne a popraská. Forma přijde až v momentu, kdy zaznamená tyto změny. Hlína je důležitá, může poukazovat na to, co se děje s člověkem, který pozoruje svět a nic nedělá. Pasivita se možná zdá jako jednodušší řešení, ale taky něco způsobuje. Cítím to na sobě a je dobré na to nezapomínat.

V souvislosti s performativitou se chci zeptat, co pro Vás znamená vaše přítomnost v životě sochy obecně. Z Vašich stránek i instagramového účtu je patrné, že je pro Vás důležitá dokumentace toho, jak se sochami manipulujete – že něco odléváte, přidáváte někam sádru, na fotce nebo videu Vás vidíme ve vztahu se sochou. 

Pro mě je tvůrce vždycky součástí věci. Za mě to nemusí vždycky pro tu věc něco znamenat. Natáčení procesu je přiblížení dělání.

Myslím, že to tam vnáší i paměť toho, co znamená tvůrce v dějinách umění. Taky to je pro mě o paměti řemesla – jsme upozorněni nikoli na to, co socha znamená ve výsledném zážitku, ale na umělecké prostředí v širším smyslu: podobně jako když se díváme na dokumenty o natáčení filmů nebo na přípravy v zákulisí před vystoupením.

Ano, je to pokus ukázat tvoření jako momenty inspirace, nadšení, tvůrčího toku. Tyto momenty jsou samozřejmě v tvoření přítomné, ale proces je taky zdlouhavý. Sestříhané ve videích je to mnohem stravitelnější. Když se ukazuje výroba, postaví to diváka do role člověka, který to dělá. Včetně toho, že tvorba s sebou nese obrovskou práci, hodiny, roky snahy, spolupráci mnoha lidí... 

Já mívám u těchto typů materiálu takový dětský reflex závisti: „jé, to je skvělé, být sochařka“. Možná proto, že dělat umění je výsada.

S tím souhlasím, přemýšlím o tom čím dál častěji. Samotné téma císaře souvisí s mým privilegiem tvořit. Jako člověk mimo svou vlast, kde probíhá válka, mám širší možnosti, než kdybych byl tam. Ale využívám je dostatečně? Mám vůbec právo dělat to, co dělám, když je válka? Objekt by měl být připomínkou a motivací  – dělat víc, neustoupit a pamatovat, že se věci odehrávají nejen na obrazovce. 

Zajímá mě i linka pohádkovosti. Císař už je pro nás spíš jen postava ze zkazek. Tady se musíme ptát, kdo to je, protože o císaři to přece být nemůže.  

Mně se vybavuje sumerský nebo babylonský císař, postava, která drží lvíčka… Ale tohle je o osobě, která si myslí, že má moc, ale je to naopak – je zmanipulovaná. Trůn je vyšší než figura, aby vznikla otázka, co je důležitější. Pohádkovost souvisí i se zvětšením – vejdeš do místnosti nějakého obra. Připomíná mi to dětský pocit, že všechno je větší než ty. 

Máte v práci s měřítky konkrétní strategii? Dimenzujete ve vztahu k místnosti?

Tady jsou proporce vůči místnosti, protože je o něco větší než běžný pokoj, ale nadživotním sochám se věnuji už delší dobu v různých kontextech. Udělal jsem jich celou sérii, přičemž každá trochu vybočuje svým vlastním směrem. Tohle bude další z nich. S měřítkem souvisí i zmíněná snovost: měřítko určuje reálnost a nereálnost. Také je to způsob zobecnění figury: nejde o portrét, ale o typ, archetyp, jako v zobrazeních pracovníků v architektuře za socialismu.

Čekala bych, že zvětšením vznikne i pomníkový moment, něco rituálního, jako dotek s jinou realitou, mimo každodennost. Může vnášet politickou, vzpomínkovou, oslavnou asociaci...

Mě napadá třeba hierarchická perspektiva v Egyptě, faraoni jsou ve srovnání obrovští a podle toho víme, že jsou důležití. Tohle může být oslavnost spíš v opačném smyslu, takový pomník pasivitě. Postava na trůně má vzbuzovat úctu, ale je rozpraskaná a přirostlá. Je obrovská, ale křehká. Dívá se na zprávy a má krásný pocit, jak všechno ví, ale vůbec nic s tím nedělá. Navíc to všechno může být dezinformace. Narážím i na informační válku, která kolem probíhá.

Výstavní program Galerie Jelení podporují Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 a Rozvojový a podpůrčí fond GESTOR 
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, artalk.cz a ArtRevue