Tereza Frindová
Putovník
31. 1. – 23. 2. 2025
vernisáž: 30. 1. 2025 od 18 hodin
kurátorka: Gabriela Kotiková
GK: Výstava představuje sérii velkoformátových kreseb inspirovaných fragmenty a symboly z dětství, spojených s imaginární postavou Putovníka. Ráda bych se tedy zeptala, jakým způsobem tato představa vznikla?
TF: Putovník vznikl původně jako návod. Často si i jednoduché denní činnosti vizualizuji a vytvářím si na ně návody, některé si kreslím do zápisníku, jiné mám jen v hlavě. Putovník vznikl jako jeden z takových návodů. Měl být jakýmsi průvodcem, rámcem, který mi usnadní orientaci v tématu. Problémem řady návodů je čas, ve kterém se pohybují, často se odvíjejí v budoucím čase: „Zapojíte kabel do zásuvky,“ nebo „Stiskněte tlačítko.“ Pro mě bylo důležité vytvořit něco, co zapadne do kontextu minulosti. S takovým kontextem mi návody dávají smysl.
Symbolizuje tato postava někoho konkrétního, nebo je to pohled do naší společné historie?
Na Putovníka v tuto chvíli myslím skoro už jako na konkrétního člověka, asi proto, že s ním pracuji již delší dobu. Původně jsem ho ale vnímala spíše jako postavu, skrze kterou lze reflektovat naši společnou minulost i budoucnost.
Podle tvých slov se „Putovník řídí vlastními rozhodnutími, nepodléhá konvencím, překračuje hranice, zřídka vítá kolemjdoucí a rozhodně nenosí bačkory.“
....Málokdo rád nosí bačkory.
V sérii těchto kreseb se objevují i odkazy na dobu totality a komunismu. Jsou to záměrné asociace s dobou naší konkrétní historie?
Myslím, že jde spíš o osobní vyjádření touhy po svobodě, takový malý manifest individualismu, jak to někdo nazval. V kresbách se snažím zachytit atmosféru, která odráží vnitřní pocity a touhy po nezávislosti, spíše než se přímo zabývat konkrétními historickými symboly. Tím nechci říct, že tuto symboly používám nevědomě, naopak. Ale cíl nebyl reagovat pouze pár desítek let dozadu. Cílem bylo učení, najití kritického pohledu u sebe sama a návodu, jak kriticky myslet nad čímkoliv v životě napříč dobou.
V této své práci jsi zvolila formu prezentace, která připomíná ateliér nebo pracovní prostor. Připadá mi zajímavé, že kresby se ocitají v jiné situaci, než že by jen visely na stěně. Zaujal mě i způsob rozbalování velké role plátna, na které jsou namalovány. Nikdy nevíme, kde příběh končí a co se skrývá v zatočené roli…
Má to symbolizovat konstantní potřebu se učit. Je to proces, který nikdy nekončí – stejně jako se plátno může stále rozšiřovat.
Výstavní program Galerie Jelení podporují Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, Státní fond kultury ČR,
MČ Praha 7 a Rozvojový a podpůrčí fond GESTOR
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, artalk.cz,
ArtRevue a Radio 1
