Zbyněk Baladrán: 0019
30. 1. – 20. 2. 2001
kurátor: Gabriela Bukovinská

Zbyněk Baladrán (1973) prezentuje v Galerii Jelení své nejnovější práce, tematicky rozvíjející některé motivy přítomné již v jeho dřívějším díle (střídmost abstrahovaných forem ovlivněná designem 50. – 70. let, simulace reality v neadekvátních materiálech, obliba ve zmenšených modelech). Vystaveny jsou dřevěné objekty a série barevných fotografií. Dřevo jako materiál není použito pro své přírodní kvality, ale jako polotovar ve formě dřevěných prefabrikátů, určených k dalšímu zpracování a využití. Objektové realizace jsou „sochařské konstrukce“, které se svým pojetím přibližují architektonickým modelům resp. interiérovému designu.

Jedná se ale o problematické „napodobeniny“ architektovy či designérovy praxe. Nezájem o reálné zapojení jednotlivých objektů do funkčního celku (architektonická situace, interiér) z nich dělá poněkud labilní útvary, kterým byla upřena možnost účelného využití. Ledabylé provedení a upřednostnění „pochybného“ estetického a výtvarného zřetele na úkor jednoznačnosti a utilitárnosti tyto objekty zcela vyřazuje z oblasti seriózních projektů. Jistota architekta (i ideální projekty jsou pevně zakotveny v myšlence budoucích forem fungujícího civilizačního prostředí) a energie designéra, s níž vstupuje do zápasu o nové trendy a módní styly, je ironizována a zpochybňována. Pro vystavené objekty tedy zbývá možnost uplatnění už „jen“ v oblasti umění – vizuální kontemplace, otevřená hra, odstup… Barevné fotografie naznačují podobnou nedůvěru vůči virtuálním modelům skutečnosti, které nové technologie umožňují daleko rafinovanější než např. stará dioramata (obrazy „kombinované“ z malby na pozadí a z asambláží reálných předmětů v popředí). Z. Baladrán se, jakoby na poslední chvíli, rozhodl použít jiný úhel pohledu, ve kterém se iluze rozpadá a nutí diváka přeorientovat se na odhalování „nedokonalostí“.

Přiznaná iluze je vyjádřením odstupu nezbytného k (teoreticky možnému) rozpoznání techniky manipulace, ale zároveň i pokušením a obdivem k její moci. Materiálová a estetická čistota už dnes není spojována pouze s ideálními prototypy, které vytváří umění (konstruktivistické avantgardy, minimal), ale spíše se sériovou výrobou „dokonalých“ produktů (IKEA). Návštěva „chrámů“ účelnosti a kutilské kreativity (Obi, Baumax) je pro nás stejně svůdná jako 3-D modely a technologické manipulace s obrazy. Každý z nás ve skrytu duše věří v bezkonfliktní konjunkturu. Vyjádření nedůvěry může být třeba i zábavné.

David Kulhánek