Pavel Sterec: Hypnóza a morálka
21. 7. – 7. 8. 2009
vernisáž 20. 7. v 18 hod.
Rozhovor o populárně-vědecké literatuře, hypnóze a dalších věcech
DL: Tento rozhovor by měl suplovat tiskovou zprávu a poskytnout pokud možno více informací, než by obsahoval mnou kostrbatě napsaný úvodní text. Jelikož se ale výstava jmenuje Hypnóza a morálka a představuje tvou zálibu v populárně- vědeckém stylu aplikovanému na různé oblasti, jsem na vážkách jakým stylem rozhovor vést. Zda se hypnoticky přidržovat osnovy a pokusit se divákovi co nejlépe přiblížit tvůj záměr nebo ponechat věci v jejich mnohovýznamovosti, zakódovanosti, či dokonce na diváka nastražit úplně jiný výklad. Co navrhuješ ty a co je bližší tvé práci? Nabídnout vstřícné gesto v podobě autorského výkladu či klíče či ponechat veškeré úsilí na divákovi?
PS: Nemám nic proti tiskovým zprávám a vysvětlujícím textům, někdy mě na výstavách, na které chodím, baví jejich čtení nejvíc. U svých věcí je také vítám. Nesdílím představu, že by dílo mělo být nutně autonomní a obejít se bez komentáře. Je však pro mě důležité mít pocit, že by na mé výstavě zpráva mohla nebýt a pracuji na tom necítit se ukřivděně, když si ji diváci nečtou. Nevadí mi, když divák rozumí výstavě jinak než já. Co mi u určitých tiskových zpráv vadí je, když se to v nich hemží teorií a padá tam spousta jmen. Vytváří to pak často v divákovi pocit, že není dostatečně vzdělaný na to, aby výstavu chápal.Toho bych se chtěl vyvarovat.
DL: Budeme tedy doufat, že se náš rozhovor přidrží v přijatelně srozumitelné a k čtenářovi přívětivé rovině. Můžu tě pro začátek poprosit o stručnou prohlídku tvé výstavy? Začneme v první místnosti od... poličky s knihami?
PS: Ano, od poličky s knihami. Do obálek několika knih jsem fotomontáží vložil sekvenci fotografií. Jsou to fotky dokumentující akci - Přechod silnice z jedné strany na druhou. Knihy nejsou vybrány náhodně. Šlo mi vždy o vztah mezi titulem knihy a vloženou fotkou. Dál tu máme seznam (text na zdi). Také se týká obálek, tentokrát však časopisu National Geographic. Jsou to podtituly obálek časopisu chronologicky za sto let jeho existence.Ve výročním čísle (1988) byly přefoceny všechny titulní strany (vyjma těch bez obrázků) a pod nimi pak byl většinou jednoslovný komentář, jako Africa nebo Snow Leopard. Přišlo mi zajímavé úplně potlačit vizuální podobu obálek a vytrhnout jen ten komentář. Jako když slyšíš někoho vyprávět o fotkách, které nevidíš. Všímáš si pak na jeho komentáři jiných věcí.Třeba opakování atd. V druhé místnosti, kam proniká oknem žlutě obarvené světlo, je na stěně fotokopie jedné z obálek NG. Nejen že by to mělo být vodítko k seznamu v první místnosti, také mě na tom čísle zajímá jeho téma, které neřešilo žádnou exotickou krajinu, ale smysl vidění.Tisk jsem orientoval proti oknu. Černobílá kopie se tak trochu koloruje žlutou barvou charakteristickou pro National Geographic. Důležité je pro mě také to, že světlo jde zvenku galerie. Video v druhé místnosti je záznam ze společné návštěvy a produkce v jednom z moskevských karaoke (Patricie Talacko, Markéta Kinterová, Isabela Grosseová, Jiří Thýn, Jaro Kyša, Martin Horák, Jan Horák a já). Aby text písně, který v televizi běhá před zpěvákem nebyl na černém a nezajímavém pozadí, tak k textu jako ilustrační materiál pouští náhodné dokumentární záběry. Když otočíš tu hierarchii, tak se titulky k písni a naše zvuková produkce stávají naopak komentářem k tomu filmu.
DL: To byl vyčerpávající výčet, děkuji. Jedná se tedy o soudržnou, do sebe zapadající sérii či několik prací shromážděných pro příležitost výstavy? Jakým způsobem vlastně své výstavy stavíš? Vytváříš řetězec či uskupení věcí na základě nějakého kódu, jednotného tématického rámce, estetického fungování věcí? Je pro tebe výstava finální stanicí, která ti dává možnost již hotové věci představit nebo ji vnímáš jako živou hrací plochu, experimentální prostor, pro nějž věci vznikají a vzápětí mizí, příležitost k improvizaci či práci přímo na místě? Teď jsem zas já položil příliš mnoho otázek...
PS: Řetězec je asi docela vhodné označení. Jednotlivé práce nevznikají naráz. Kolem pevných bodů si nechávám volný prostor. Snažím se kombinovat artefakty tak, aby výstava nebyla vystaveným portfoliem, ale aby jednotlivé věci na výstavě díky okolním nabývaly nový význam. Je to vlastně kurátorství vlastních prací.
DL: Pomoz mi přiblížit se tvé zálibě v populárně-vědeckém žánru. Je tvůj zájem dlouhodobý a co z této oblasti čerpáš? Mě například podobná literatura vždy trochu děsila, přestože mě přirozeně baví. Je ale tak trochu jako droga. Nabízí neuvěřitelné množství fantastických informací, podaných jednoduchou, srozumitelnou a zábavnou formou, což může čtenáře lehko chytit do pasti. Dává mu iluzi všestranného přehledu a vzdělanosti. Nejde ale o prohlubování znalostí v nějakém oboru, ale o střípky vědomostí, útržkovitých údajů z různých končin, nemluvě o riziku zkreslení zdrojů. Zároveň je tato forma pro šíření základních vědomostí asi nepostradatelná. Čím přitahuje tebe?
PS: Myslím, že v dětství pro mě stejně jak pro většinu dětí byla populárně-vědecká literatura důležitá, protože ti dá snadno představu, že najednou rozumíš světu, z kterého jsi ve skutečnosti dost zmatený (tak jak o tom píšeš výše). Zájem o informační zábavu se dá vysvětlovat jako touha být součástí světa. Překonat strach, protože co známe toho se nebojíme. Pokouším se tematizovat právě to ujišťování se a ne tolik ty ohromující informace.
DL: Z jistého pohledu by se dalo říct, že znalosti z této literatury jsou stavebními kameny, prvopočátky tvých děl. Některé věci jakoby sis potřeboval fyzicky ověřit, aplikovat na konkrétní situaci jako je to v případě tvých starších prací: prohlídka dolu s kanárkem v kleci nebo tvé rozvíjení metody Roschachova testu. Na počátku každé tvé práce se zdá se stojí racionální, vědecký rámec, konstatování, již ověřený, existující jev, který posléze buď realizuješ doslovně či proměňuješ a rozvíjíš při jeho realizaci, zkoumáš možnosti či zákonitosti nějakého jevu. Jaký je vztah mezi tvou počáteční myšlenkou, scénářem a finální realizací? Jaké má tvá práce fáze a jakou volnost ponecháváš jejímu vývoji?
PS: Někdy mě zaujme nějaká vědecko-populární informace. Většinou tam nacházím nějaký proces/mechanismus/jev, který se podobá procesům mého myšlení či vnímání. S ním pak selektivně pracuji.Rozhodně se nejedná o práci s vědou a snažím se vyhýbat i pseudo-vědecké estetice. Na výstavě mi jde teď hlavně o vztah mezi díly. Rád si jednotlivosti půjčuji a moc je neopracovávám.
DL: Během studií v Brně ses převážně zabýval performancí, nyní jsi třetím rokem na AVU v Praze a tvé práce mají podobu reálného výstupu, který často vzniká na základě předešle proběhlé akce, je výsledkem dlouhodobějšího zájmu či zkoumání. Je možné nějak popsat tento vývoj? Snažíš se ve tvé práci vysledovat nějaké dlouhodobější, rozsáhlejší téma, které by bylo možné nějak zformulovat?
PS: Performance je pro mě stále velmi důležitá, je to pro mě nejpřirozenější jazyk. Snažím se jí ale teď brát spíš jako východisko. Formálně se snažím zkoušet všechno možné. Žádné dlouhodobé, dopředu vymyšlené téma nemám. Nic vědomě nesleduji. Při pohledu zvenku však jdou jistě vysledovat společné rysy mých prací, tomu se nedá vyhnout.
DL: Často spolupracuješ na projektech s dalšími lidmi. Jedná se většinou o krátkodobou spolupráci se členy nejmladší umělecké generace, převážně ve dvojici. Do velké míry je tam vždy patrný tvůj rukopis. Jak k takovým kolektivním dílům dochází a co ti přináší společná realizace díla oproti sólové práci?
PS: Mimo jiné je to forma přátelství. Intenzivně prožitého času. S někým přes zástupnou činnost můžeš prožít ledacos silněji.
DL: Studuješ na Akademii v Praze, v krátké době jsi prošel několika ateliéry. Jak vnímáš současnou atmosféru ve škole a je možné říct (i když zatím bez potřebného odstupu), v čem má (mělo, či by mohlo mít) pro tebe studium význam?
PS: Velkou měrou mě formuje okruh mých přátel (a několika málo pedagogů) , kteří se z AVU rekrutují. Chtě nechtě je také nutné si přiznat, že AVU tě legitimizuje před ostatními jako umělce, to mnohdy dodá sebevědomí zkoušet věci, na které by si člověk jinak ani netroufl. K atmosféře se dá říct, že mě někdy v budově školy zastihne takový děs a říkám si, že bude hrozné, až se dostanu do situace kdy také nebudu na něco stačit, vyhořím a nebudu schopný si to uvědomit a odejít.
DL: Máš pocit že jsou u nás dobré podmínky pro začínající umělce? Nejsou naopak spíše autoři střední generace v nevýhodě, protože tu pro ně nefungují adekvátní prostory? Jak hodnotíš současné rozložení a fungování výstavních prostorů v Praze?
PS: Autoři střední generace jsou v nevýhodě.Všichni my z té mladší generace máme takové galerie-klubovny a navzájem se vystavujeme. Je to skvělé, člověk se tím hodně naučí a myslím, že to vytváří určitou kvalitu. Jsou však umělci, kteří nutně musí udělat další krok a tady není moc kam.
DL: Na závěr si neodpustím letní, časopisovou otázku: jak, kde a s kým trávíš letošní prázdniny?
PS: Za čtrnáct dní s tebou pojedu do Brna
DL: Hezký program.
Tak se těším a děkuji za rozhovor.
V Praze, dne 19.7.2009
Výstava vznikla s podporou Magistrátu Hl. m. Prahy a Ministerstva kultury ČR
