Michal Škoda: V sedě i ve stoje
14. 5. – 29.5. 2014
vernisáž 13. 5. 2014

Gabriela Kotiková: Michale nejdříve se Tě zeptám na keramickou školu v Bechyni, kde jsi vystudoval střední školu. Pokud se nepletu, byla tam v době komunismu poměrně dobrá sestava pedagogů v tom smyslu, že marxismus-leninismus jste se tam jako součást výuky asi učit nemuseli... Byl tam někdo z učitelů opravdu výrazný a nechali vás překračovat hranice užitého umění? Nebo se tam stále ještě omezovalo zadání prací apod.

Michal Škoda: S tou sestavou za mého působení bych to až tak růžové neviděl. Kdo byl fajn byli profesoři Bok a Suchánek, kteří ale neměli nic společného s výukou praktickou, byli to ale fajn lidi, pan Bok byl básník. Já na škole dělal technologickou větev, takže většina mých "výtvarných" aktivit se odehrávala většinou mimo výuku. Jinak to bylo prolezlé bolševikama, jako všude jinde. Jde o to, že já ani tu školu nikdy nikde neuváděl, co se týče studií, tak si myslím, že je adekvátnější termín autodidakt. Je otázka, zda se tím vůbec zabývat...??

GK: A na Akademii výtvarných umění nebo na Umprum jsi se nehlásil, protože to tam bylo v době komunismu plné podivných profesorů (rektorem byl Miloš Axman 1976 - 1986, který byl zároveň za KSČ ve Federálním shromáždění), nebo z nějakého jiného důvodu?

MŠ: Tak i tak. Když jsem uvažoval, zda to zkusit na UMPRUM, tak to bylo de facto vyloučené. Věděl jsem, že se tam těžko dostanu, moc se mi tam nechtělo, nebyl jsem ani moc studijní typ a těch bolševickejch praktik z Bechyně jsem měl dost. Navíc se v té době měnilo vedení keramického ateliéru a místo Eckerta šel na UMPRUM (nebo měl jít, už si to ani nepamatuji) Dobiáš, který dělal do té doby ředitele v Bechyni. A že bych studoval u něho, tak o to jsem fakt nestál. Neměl mi co dát, to jsem si byl jistej. Věděl jsem, že chci dělat keramiku, a tak jsem raději šel makat a dělal si jí sám pro sebe - tedy po vojně, kam jsem na čas musel. Pak jsem keramiku dělat začal a věnoval se jí do roku 1993, kdy jsem s ní seknul - neuspokojovalo mne to, nebyl jsem spokojen s tím, co dělám a začal jsem tedy tzv. od nuly, z čistého stolu a úplně jinak.

GK: Přesto, že jsi na vysoké škole nebyl, jsi pravidelně vystavoval od roku 1987, byl jsi i na mezinárodních přehlídkách v Itálii, Kanadě, Německu, Japonsku... Dá se říci, že i jako keramik jsi byl dosti výrazný. Zpočátku se tyto mezinárodní výstavy soustředily na keramiku?

MŠ: Ano, jenom keramiku a to do roku asi 1992, nepamatuji si to, neb jsem tu dobu co se týče nějakých detailních informací vymazal, a de facto vše datuji, respektive eviduji až od toho "nového" období, tedy roku 1994.

GK: Zaujalo mne materiálové provedení Tvých pozdějších soch - objektů. Magdalena Juříková píše v katalagu ke Tvé výstavě, že jsi začal pracovat s překližkou, kterou jsi povrchově upravoval a tónoval. A že tato struktura v počátcích podle jejího názoru připomínala v jistém ohledu keramiku, či přesněji kameninu. Já jsem z nich měla pocit spíše těžkého, kovového materiálu. Proč si zvolil tuto technologii a mělo tónování navodit pocit určitého konkrétního materiálu?

MŠ: Ne naopak, bylo to pocitové, chtěl jsem tu věc sjednotit, udělat jakýsi monolit, aby to mělo strukturu a nechtěl to nechat jen v tom materiálu, abych popřel technický stav atd. Dnes už bych to dělal asi naopak, ale v té době to tak vyplynulo a asi tam byla ještě určitá návaznost na to předešlé období. Určitě ale o evokaci jiného materiálu nešlo, to opravdu nesnáším všeobecně a už jsem to nesnášel tenkrát.

GK: Postupně Tvá díla byla stále více minimalistická, geometrická. Častěji to nebyly již samostatné objekty ani obrazy, ale pracoval jsi s celým prostorem. Také byl znát Tvůj zájem o architekturu a ne pouze o výtvarné umění. Chtěla jsem zeptat, zda bylo v době kolem roku 1994 v českém výtvarném umění něco, co tě zajímalo? Jaké české umělce jsi v té době uznával? Nebo se Tvůj zájem obracel více mimo toto prostředí

MŠ: Byla minimalistická, možná, a byla geometrická, ale ne cíleně. Spíše než k minimalismu, jako takovému, bych se klonil k jednoduchosti, obyčejnosti, strohosti, to mne provází dodnes a na slovo minimalismus už jsem skoro alergický. No a ta geometrie nebyl nikdy cíl, ale prostředek k vyjádření. Navíc "škatulkování" do stylu atd. nemám rád. Jasně, že bylo něco v umění, co mne zajímalo a umělci, které jsem uznával. Nic se na tom nezměnilo, jen postupem času ještě další umělci přibyli, kteří jsou mi blízcí, mám je rád, oslovuje mne jejich tvorba. Z těch starších je to nejvíce Adriena Šimotová, ta je navíc nejúžasnější člověk, jakého jsem mezi našimi umělci poznal. Určitě musím zmínit pana Kolíbala, ale třeba i Cíglera a fotografa Svobodu.

GK: Během let jsi vytvářel sochy - objekty, obrazy nebo jsi maloval přímo na stěny galerie a obrazem se tak stal celý vnitřní prostor galerie. Toto monumentální měřítko poté vystřídalo zaměření na menší format fotografických a kresebných koláží a autorskou knihu - nebo tyto způsoby vyjádření vznikají souběžně?

MŠ: Naštěstí mohu říci, že se to vše nějak přirozeně vyvíjí a zároveň se po čase zase jaksi přemosťuji, neboli vracím k některým otázkám, ale s tím odžitým časem, tedy s jistou zkušeností a tedy ty otázky uchopuji jinak. Je fakt, že v poslední době jsem se hodně omezil, co se týče "médií" a vše se odehrává na úrovni těch autorských knih, které však sahají i do otevřeného cyklu čas a prostředí. Začal jsem je dělat právě stejným stylem práce, tak jak jsem přistupoval a přistupuji k autorským knihám, ale s tím, že je to otevřený soubor, bez časového omezení a není vázaný mediem knihy. Jsou to volné práce, stojící především na kresbě nebo fotce (ale bez ambice fotografa) a na koláži. Vše propojuje text a práce s ním. Vedle tohoto cyklu, který jsem začal v roce 2011 se paralerně, v rámci možností, věnuji přímým intervencím do daných prostorů, ať už v podobě instalací, či nástěnných maleb. Je fakt, že objekt, či obraz už jsem dlouho nedělal, nemám nyní potřebu. Mým nejoblíbenějším materiálem je tužka a papír.

GK: Pracuješ zároveň od roku 1997 jako kurátor v Domě umění v Budějovicích. Pozval jsi za tu dobu do České republiky řadu významných zahraničních umělců. Jaký je u vás v galerii poměr mezi českými a zahraničními výstavami? Máte na pozvání zahraničních umělců dostatečný rozpočet, aby pro ně bylo zajištěno vše potřebné k výstavě, tak jak jsou na to zvyklí, nebo počítají s tím, že jsme chudší země a dělají vyjímky ve svých běžných požadavcích?

MŠ: Výjimky spíše byly na místě dříve, dnes už se to víc blíží zahraničním poměrům, ale samozřejmě se stále pohybujeme v jiných číslech a tak to funguje i díky pochopení  umělců a architektů. Více méně to nějak zvlášť neřešíme, ja vím, co si mohu dovolit a postavím je před hotovou věc a oni nic nenamítaji. Jasně, že ten rozpočet je na hraně, ale jak je vidět, tak se to dá dělat. Dříve bylo více domácích autorů, což se postupně proměnilo. Domnívám se, že jde o přirozený vývoj galerie a vývoj mých představ o celkové koncepci. Již delší dobu se snažím, naplňovat program podobný například zahraničním "Kunsthalle", či jiným podobným adresám, kde převažují umělci zahraniční a autoři domácí program spíše doplňují. Vše se však odvíjí vždy od faktu, jak na tom jsme s prostředky, či jak na tom  budeme. To že vše takhle funguje pramení i z toho, že k mé velké radosti už máme dobré jméno, i v zahraničí a spousta autorů nebo lidí kolem se zná a vzhledem k jejich velice pozitivním referencím se pak daří pozvat další zajímavé autory.

GK: Za těch mnoho let jsi připravil velké množství výstav a z českých umělců mne velmi zaujala výstava Evy Koťátkové nebo Dominika Langa. Vím, že není dobré vyzdvihnout pouze některé, ale zdá se mi, že v těchto dvou případech bylo výrazné, kolik energie oba do výstavy vložili a z hlediska jejich tvorby to byly mnohem důležitější projekty, než jaké doposud měli v Praze. Mohl bys z toho množství výstav jmenovat několik příkladů, které byly podle Tebe velmi dobré...

MŠ: Myslím, že ty dvě, co jsi uvedla byly opravdu z těch absolutně nejlepších a zároveň souhlasím, že je to velice těžké říct, jaká byla nejlepší. Jsem přesvědčen, že jich byla velká část opravdu povedených a některé skvělé, ale je dosti obtížné to z tohoto hlediska posuzovat, každá je něčím jiná. Vezmu-li to tedy z osobního hlediska, i když se nedá říci, že by bylo "jen" osobní, neboť ty výstavy měly velký ohlas a jejich vyjímečnost zasáhla hodně diváků – myslím tím výstavu japonského architekta Takeshi Hosaky v loňském roce – pak bych za ta léta vyzdvihl architektonickou výstavu MCA atelier. Ta skončila nedávno a musím ještě vyzdvihnout Lawrence Wienera, Liama Gillicka či Markétu Othovou. Jak jsem říkal, je těžké to selektovat, neb tam od roku 1998, výstav bylo fakt hodně a většina byla myslím povedených. To, že se párkrát něco nepovedlo, tak jak bych si představoval, je ale normální a zároveň se člověk chybama pořád učí, což je důležité taky.

GK: Na závěr bych se zeptala, zda by bylo možné říci něco o tom, co jsi připravil pro současnou výstavu v Galerii Jelení. Je to malinký prostor – je výstava nějakým způsobem připravena přímo pro tento prostor?

MŠ: Ano, každou výstavu připravuji pro daný prostor a nikdy výstavy neopakuji. Letos se mi to sešlo, že mám nyní každý měsíc výstavu a de facto všechny běží současně – do konce května v Ostravě, do konce června ve Volyni na hřbitově a třetí tato. Rozhodl jsem se podle toho, kde ty výstavy jsou, že každá bude tentokrát jiná i z hlediska "média". V Ostravě ji tvoří věci z cyklu čas a prostředí, ve Volyni je prostorová intervence v podobě nástěnné malby a v Jelení je to kresba. Tedy tři výstavy ukazují, co je pro mne nejdůležitější, myslím tím ty deníkové záznamy, prostorové intervence a klasická kresba, tedy to, čemu se nyní věnuji. Zakončuji to zde kresbou, neboť ten prostor je opravdu malý, jak říkáš komorní, a tak jsem se rozhodl do něj i komorně vstoupit. Domnívám se, že je tady těch věcí akorát, ač bych si dokázal představit, že by v každé místnosti byla jen jedna velká kresba a myslím, že by i to fungovalo. Nicméně zde jsou dva maličko starší cykly, kresby na kartonu, které se vztahují k mému vnímání a vztahu k prostoru. Vznikají zde jisté mentální prostory, vymezení, limity. Stejně jako v tom druhém cyklu se to vztahuje tak trochu i ke knihám, či novinám, taky dost frekventované věci v mém každodenním životě a k otázce vyprázdnění. Je tam však i vztah k prostoru a jisté urbánní krajině. Ono se nedá jednoznačně říci, o čem co je, neboť na mne má vliv spousta aspektů, takže je více rovin i v těch věcech, co dělám.

Děkuji za rozhovor

Gabriela Kotiková

Rozhovor vzniknul u příležitosti výstavy Michala Škody „V sedě i ve stoje“ v Galerii Jelení, 13. 5. 2014 (www.fcca.cz).

Galerii Jelení podporuje MK ČR, Magistrát hl.m.Prahy, Státní fond kultury ČR
Mediálními partnery jsou Artycok.tv, ArtMap a jlbjlt.net