Jan Šalda: Jarní výstava
22. 3. – 7. 4. 2011
vernisáž 21. 3. v 18:00
kurátor: Radek Jandera
hosty výstavy jsou bratři Květoňovi

Jan Šalda nesampluje populární umělecké přístupy, nesurfuje na aktuálních uměleckých vlnách. Jako fotograf pracuje s analogovou fotografií, kterou nemanipuluje. Ačkoliv tvrdí, že k použité technice kresby se dopracoval sám, zřejmě žádný styl neiniciuje. Zarputile pracuje na abstraktních cyklech pastelů a fotografických dokumentujících záznamů. Studia na vysoké škole (FUD v Ústí nad Labem) se rozhodl opustit těsně před jejich závěrem, v okamžiku  absolvování státních zkoušek. Po škole se pokoušel sehnat práci, nakonec se stává sezónním sekáčem obce Velké Žernoseky. 

Z mnoha svých cyklů vybral Jan Šalda pro Jarní výstavu v galerii Jelení méně existencionální, starší řadu pastelů - Motýli (2006) a sérii fotografií - Ploty (2010). 

Jako hosty výstavy přizval JŠ bratry Květoňovy s krátkým jarním videem Jabloň (2010).  

Radek Jandera, 2010

Jenom člověk všechno mění
Psát dohromady o fotografii a Janu Šaldovi je ošidné. Fotí prostě, ale své práce interpretuje jako Karel Jaromír Erben. Pařezy s vyvrácenými kořeny pro něj představují zakleté lidi, koruny vrb jsou lidé mezi sebou propojení, plakátovací sloupy zas staří dědečkové, moudří rádcové. Pohádka? Spojení fotografie s magickým myšlením je pevné, navíc mezi Šaldovy favority patří Karel Malich, Václav Boštík a pozdní František Drtikol, čeští umělci se silným spirituálním programem. Na Šaldových fotografiích však spíš než pulzující proudy energií najdeme kulturní odpad, nebo nenápadné fragmenty přírody v různých fázích růstu a rozpadu. Překážku k pochopení Šaldova směřování představuje také konkrétnost média fotografie a stejně nehybný postoj autora k němu. Vypovídá o tom i jedno z klasických školních cvičení, autoportrét. Šalda vyfotil přední masku automobilu. Zdánlivě stejně banálním způsobem postupuje při sestavování fotografických sérií. Zvolený námět, například roští, vyhledává a systematicky fotografuje.

Zdá se, že podobně jako v jiných sériích usiluje o vytváření soupisu stop nepatrných přírodních dějů a výsledků okrajových činností lidí. „Zajímají mě lidské aktivity v lese“, vysvětluje. Cyklu Dřeva (2005) předcházely Pěšinky (2003), fotografie pěšinek vyšlapaných zvířaty, stopy času a zániku sleduje v Kořenech (2005–2006) V roce 2004 za nízkého slunce fotografuje na loukách a v lesích svůj stín. Souběžně s fotografováním kreslí a vytváří intenzivně barevné nefigurativní pastely. Svůj další fotografický cyklus Vrby (2005) autor komentuje: „Vidím v nich lidi, jak jsou propojení, jak se baví a co z nich vyzařuje“. Mezní polohu pro diváky i pro médium fotografie tvoří soubor několika téměř totožných pohledů pod desku stolu v jednom z litoměřických nočních barů. Šalda mačkal spoušť v okamžicích, když cítil nejsilnější příliv energie. Poslední práce vychází opět z pozorování obyčejného přírodního děje. V cyklu Louže (2006) zaznamenal Šalda změnu, která přichází s deštěm a ovlivňuje život v nejbližším okolí. Vzniklá louže přetváří prostředí a stává se lokálním centrem společenství živočichů.

Zájem o zaznamenávání veškerých (i těch neviditelných) pohybů energie a přirozených procesů vzdaluje Šaldu od těsného vztahu se soudobými artovými aktivitami, které sledují uměle vyvolaný proces jako samotný obsah. Překážkou je i autorova důsledná ignorace běžné vizuální popkultury, módy i dějin umění. Přitom jeho pozorovatelské výpravy do přírody i duchovní cesty za absolutní jednotou mohou být považovány za jednu z odboček ve směřování výtvarného umění posledních desetiletí, které přikládají význam neukončenosti děje před definitivní estetickou podobou.

Jan Freiberg, magazín Fotograf č. 7, 2006